DMD č. 4. pro 4. 4. 2012. Téma: ...a taková to byla láska!

Byla roztomilá. Malý andílek. A měla být její.
Měla ji ráda, samozřejmě!
Plakala kvůli tomu vetřelci celé měsíce.
Milovala ji, tak moc, ale nedokázala se jí skoro ani dotknout.
Postupně se jí do mysli začaly vkrádat děsivé nápady.
Snažila se je zaplašit, snažila.
Manžel si myslel, že si na ni zvykla, že už budou konečně šťastná rodina.
„Je nádherná,“ říkali. „Jako by mamince z oka vypadla.“
Ty můj andílku, říkala její ústa.
Zadívala se na to stvořeníčko, které mělo pořád všetečné otázky a žilo ve svém pohádkovém světě.
Tohle ale není pohádka.
„Jsi moje holčička.“
Držela andílka pod vodou maminka.
!Spoilers!: Pro neznalé fandomu, dopadlo to relativně dobře. Andílek se neutopil.

Chtěl od něho už jen to, co mu právem náleží.
No prosím. On se klidně tváří, že je všechno v pořádku, jako by mu nic nedlužil…
Zpovzdálí ho sledoval, potajmu nahlížel do domu. Několikrát se už málem dal poznat, nacvičil si, jak ho osloví, ale pokaždé si to rozmyslel. Měl z něj strach. Znal ho dost dobře, aby pochopil, že nejlepší bude zmizet a nevracet se.
Zatracený lišák! Přece musel vědět, jak mu na té památeční stříbrné dýce záleží. A stejně ji ztratil.
Jetřich to nakonec vzdal. Vznesl se a zamířil pryč. Bez milované dýky. Nejradši by brečel bezmocným vztekem.

(kdysi dávno, kolem 16. století)
„Pamatuješ,“ mluvil sípavě z žízně a pohladil ležícího po hlavě, kterou svíral v náruči, „jak jsme se spolu proháněli nočním krajem s měsícem nad hlavou? Koupali se s najádami a lidé nám uhýbali z cesty?“
Byli tu uvězněni strašně dlouho. Bez možnosti úniku. Neměl dost síly, aby se odsud dostal a jeho přítel byl ošklivě raněn. Docházel jim čas. Věděl, že není jiná možnost. Raněný ho o to žádal pohledem celé hodiny.
„Jak jsme spolu skočili z Vyšehradu…?“ zaleskly se mu oči. Přítel zúčastněně odfrknul.
„Nikdy na tebe nezapomenu, Šemíku…,“ kůň zavřel víčka a upír hladově nasál z pulzující tepny.

Miloval ji, nedokázal myslet na nic a nikoho jiného. Ostatní myšlenky mu v hlavě vířily, trhaly se a zpátky slepovaly v nesmyslných kombinacích, takže se vůbec na nic nedokázal soustředit.
Ani na ten pitomej seznam na nákup ne.
mlíko
rohlíky
Ještě žvýkačky – nebo žvíkačky? Jak to bylo? Vy, výt, vyslit, výlit se… No jo, víla to byla. Tančívala na mýtině, jen pro něj. V průsvitných, krátkých šatech, vznášela se kousek nad zemí, překrásná a líbezná. Víla to byla. Co byla – pořád je, jenom s ním už není. Nechala ho a dělá múzu jinému.
žvejkačky
Potřebuje nutně novou múzu. Anebo…
absint

Ze začátku jsem ho měl opravdu rád. Měli jsme pěkný vztah. Mohl jsem se k němu večer přitulit, sešli jsme se každý den u večeře, vždycky tu pro mě byl. Dokázal naslouchat jako nikdo jiný. A pak se to zvrtlo. Z tichého společníka se stala noční můra. Začal mě v noci vytlačovat z postele, nikdy nevařil, ale často snědl i moji porci. Stále nemluvil, ale když mě poslouchal tak se šklebil. Pořídil jsem si psa, doufajíc, že se budu cítit líp. Toho začal terorizovat taky. A nejhorší na tom všem je, že se na toho kocoura ani nedokážu skutečně zlobit.

„Nikdy jsem neviděl lidi, kteří by se milovali tak, jako tahle dvojice,“ pokračoval Brumbál v rozhovoru. „Věřte mi, Minervo, dal život za ni.“
„Ta oddanost byla neskutečná,“ přisvědčila strohá profesorka zcela nezaujatě.
„Před lety,“ nedal se starší muž odbýt, „Jsem ji viděl poprvé. Zachránil ji před utopením a od té doby se o ni stará. Je škoda, že zemřel. Často mi tu dělávali společnost. Jindy, když byli sami jí předčítal nejnovější zprávy z novin nebo ji jemně hladil po tvářích… Taková to byla láska!“
Minerva odevzdaně povzdechla.
„Albusi, jste si jist, že dnes musíme rozebírat Filchův vztah s paní Norrisovou?“

Nakonec se obě rodiny usmířily. Přes děti. Vdovec a vdova se po letech setkali na svatbě. Jeho vnuk si bral její vnučku.
Spokojeně sledovali svatební veselí z balkónu.
„Sluší jim to.“
„Jsou nádherní.“
„Pamatuješ na nás?“
„Aby ne!“
„Kdybychom tenkrát uskutečnili náš plán...“
„Taky nemusel vyjít.“
„Právě. Mohlo se stát cokoliv.“
„Skandál.“
„Já byla zralá na sebevraždu.“
„I já.“
„Víš, co by si o nás lidi říkali?“
„Ano. Možná po staletí.“
„Blázni.“
„Naprostí šílenci.“
Z nádvoří: „Babičko! Babičko Julie!“
„Promiň. Já musím...“
„Jen utíkej.“
Seběhla na nádvoří, stále štíhlá, elegantní.
Romeo se za ní zamyšleně díval.
Nebyli zas tak staří...

Ianto zavřel oči a zakousl se do rtu. V náručí svíral ohořelé torzo, tělo svého milence. Tohle se spraví, bude to dobré, Jack přece přežije všechno. Mysli na něco hezkého, Ianto!

„Nevytvářím si citové vazby k věcem, Jacku.“
„A co kdybych ti zničil stopky?“
„Pořídím nové. Jsou to jen stopky.“
„Co ta bordová kravata?“
„Mám tucet dalších.“
„A můj kabát?“
„Miluju ten kabát.“

„Miluju ten kabát,“ zopakoval šeptem.
Tělo se mezitím pokrylo kůží. Harkness otevřel oči.
„Co je s mým kabátem?“
„Shořel, Jacku. Ale kašli na něj, žiješ! Jsi v pořádku!“
Kapitán se ironicky ušklíbl: „A taková to byla láska...“

Milovala jsem Creagan celým svým srdcem. Ale po tom všem, co se mezi námi dvěma stalo, jsem věděla, že spolu nemůžeme zůstat. Navždy by mezi námi vysely ty staré křivdy. Nikdy by se na ně nedalo úplně zapomenout. A takový život jsem si nepřála ani pro jednoho z nás.
Navíc tu byl Samuel. Věděl, že ke Creaganovi stále něco cítím a přesto byl ochotný se mnou spojit svůj život. Tomu se říká pravá láska. Taková jaká dřív byla mezi mnou a Creaganem. Byla...
Ale pevně věřím, že pravá láska se může zažít víckrát. Naštěstí mě v tom Samuel denně utvrzuje.

(4000)
Jen co Dariu poprvé spatřil, byl její krásou očarován. Když si pak v téměř prázdném vagónu sedla vedle něj, nechtěl již nikdy jinou. Dokonce si povídali. Byla, pravda, trochu zvláštní, ale nevadilo jí, že má nadváhu a kouká na anime, takže se po pár dalších jízdách z noční směny dokonce plánovaně sešli i mimo vlak. Vyznal jí lásku, ona city opětovala a byli šťastní.
To ještě netušil, že je upírka.
Malkavianka, která trpí představou, že je postavou v knížce.
A netušil, že jednoho dne z něj udělá to, co se hodí jejímu zvrhlému autorovi – bezhlavou mrtvolu přeměněnou v avantgardní plastiku.