Zpívající věže

"Stopy jsou pryč," řekl unaveně Zed.
Dvacítka pobudů prchla téměř okamžitě.
Stačil šíp v ruce jejich velitele.
Stříbřitá kosa postavy v plášti.
Jejich křik naplnil les.
"Přišla si pro nás!"
"Smrt!"
Hrůza jim dala křídla.
Jen ne dost silná, aby letěli.
Podupali všechny stopy.
"Je jedna možnost," řekl zastřený hlas.
Šípem zraněný ležel u ohně.
Spoutaný.
Zkamenělý hrůzou.
Bílý kámen na stříbrné dýce zrudl.
Nasál krev.
"Teď nás povede," řekl zas zastřený hlas. "Najde zrádce."
Zraněný omdlel.
"Má paní už tě zná," zašeptala nad ním maska. "Nezapomíná!"
Zed mlčel.
Přesto nebylo úplné ticho.
Okolí naplnilo mlaskání.
Pečená kachna byla výborná.

Hnali se za jedním.
V rokli co nešla obejít.
Čekali na ně rovnou tři.
Tři lapkové.
Rozesmátí.
V rukou kopí a štíty bez erbů.
Čekali snadný výdělek
S prvním se vyrovnal Zed.
Šípem sotva palec nad štítem.
Druhý dva odrazil.
Zemřel unavený.
Rozsekaný Zedovým tesákem.
Třetí...
Hlasitě křičel.
Rozpáraný od rozkroku až po hrudní koš.
V záhybech černého pláště blýskly zkrvavené tygří spáry.
„Věděl, že tu jsou, tím si buď jistý,“ vztekal se zastřený hlas. „Možná je sem rovnou poslal.“
Zed mlčel.
Neměl dost šípů.
Odražené sebral.
První lapka ještě žil.
Věděl, co bude, když mu z rány vytáhnou šíp.

„Musel vyrazit někdy ráno.“
Zed vypadal šokovaně. „To má pořád půl dne náskok?“
Postava v černém plášti s kápí přikývla.
Na místě obličeje blýskla stříbřitá maska.
„Pekl si v popelu další kachnu,“ ozval se znovu zastřený hlas.
Už třetí den z pěti přežívali na sucharové dietě.
Na měsíc starém chlebu bez kůrky, vysušeném v peci.
„Ještě den, jen zítřek a...“ zašeptal Zed.
„A cestou zpátky budeme jíst kořínky?“
„Něco ulovím,“ řekl Zed. „Bude čas a dál od cesty víc zvěře.“
„To už tu někdo sliboval...“
Pak šli hledat další stopy.
To jediné bylo snadné.
Hladoví a unavení.
Vyjeli za zrádcem.

Tětiva tiše zazpívala.
Lučiště zaúpělo.
„Neblázni Zede,“ zašeptal zastřený hlas. „Musíme se ujistit...“
Šíp zmizel se zadrnčením ve tmě.
„Je to zrádce!“
Nemusel šeptat.
Na sto kroků neminul cíl.
K ohni zbývala sotva polovina.
„Parchant,“ vykřikl po chvíli.
Šíp vězel v kříži z větví.
Roztříštil napůl shnilou dýni.
Zabil strašáka.
„Pěkně to na nás narafičil,“ poznamenal zastřený hlas.
Měl pravdu.
Dřevo se samo sesouvalo do ohně.
Šramoty obstarala hromádka kostí a hladová liška.
Zbytek jejich fantazie.
„O co jsme se vsadili?“ zabručel Zed otráveně.
„Měla to být kachna na víně.“
Ani nemusel čichat ke zbytkům kostí.
Zrádce věděl i to.

"Je to svatokrádež," křičel stařec a nic nedbal na nechápavé pohledy okolostojících, "Železná loď hnaná ohněm..."
Mohl se třeba ukřičet a stejně ho nikdo neposlouchal. Tak jako jinde, ani na jižním pobřeží se pokrok nedal zastavit.
"Ona se vrátí," pokračoval tiše, "Kam zalezete až hluk strojů překryje zpěv věží?"
Jenže nestvůra byla dávno pouze bájí.
Věže a jejich písně zajímavostí.
A stařec? Poslední strážce...
Jen podivínem.
Loď vyplula.
A stařec nevěřícně naslouchal.
Nad pobřežím zněla dávná píseň zpívajících věží.
Ti v přístavu dávno zapomněli, jenže námořníci věděli svoje.
Pořád věřili a prokletý stroj s každým výdechem rozezněl dlouhou, tenkou píšťalu.