Téma č. 00 pro 28. 3. 2015: ...za kamna vlezem (Zkušební téma)

Zapadlo slunce.
A se světlem zmizela i naděje.

Vyválela se v blátě, prošla ohněm v kopřivách.
Jednou nechtíc a dvakrát z trestu.
Takový návrat k přírodě si nepředstavovala.

Kliku a železné dveře uvítala s úlevou.
Otevřela a došlápla na hrubou betonovou podlahu.

"Nehýbej se."
Ledová voda z požárních trysek mrazila.
Proud z hydrantu srazil na podlahu.
Se špínou odpluly i poslední zbytky důstojnosti.

Kdosi ji zvedl, jemné ruce a něžné doteky.
Teplo.
Hladká podlaha.
Matrace.
Bezpečí?

Někdo ji utíral, bezpočet suchých, voňavých hadříků.
Přidaly se i mazlivé ruce.
Chvíli na to vykřičela do masky celý den.
Bolest, zoufalství i vzrušení.

Hvězda smrti se otřásla.
Kdyby koule měla základy, pak by se tak dělo právě v nich.
Uháněli chodbou. Prchali před požárem.
Jejich cesty svedl dohromady potměšilý osud.
Jízlivý skřet, jenž se škodolibostí lámal v pase.
Kuchařský droid ze sto třicáté sedmé paluby a univerzální uklízečka z dvě stě šestnácté se střetli na křižovatce chodeb.
„Kam teď?“ vypískl nešťastný kuchtík.
Ale mechanická baba si věděla rady.
„Za mnou!“ zavelela s rozhodností generála.
Přivolala turbovýtah. Postrčila kuchtíka do kabiny. Vzápětí se propadli do nitra Hvězdy smrti.
„Schováme se v komoře za hlavním reaktorem,“ zacvrlikala vítězně. „Tam nám bude líp než za pecí!“

„Spikli jste se. Nebyl to spravedlivý boj!“ prohlásila Sansa, když je Jory odváděl celé olepené sněhem do hradu.
„Jsi větší,“ namítla Arya, „tak bys měla být rychlejší a silnější.“ Hlasitě popotáhla. „Dva malí proti jedné velké je čestné až dost.“
Druhý malý mezitím spokojeně vylezl na dřevěné zábradlí. Jory ho podvědomě chytil za ruku. Měl ji ledovou od házení koulí.

Když tři malé Starky předal chůvě a ta je usadila před krb, aby uschnuli, na starou ženu se snesla lavina proseb o příběh o bílých chodcích, ne, o udatných rytířích, kdepak, o divokých.

Jory zalitoval, že se musí vrátit ven.

"Nikam se mi nechce, Pájo. Co kdybychom dnes zůstali v peřinách?" špitl Pájovi do ouška Jája. Rozverně vzal Pájův ušní lalůček do zubů a dýchl mu do ucha.
"Jájo, Jájo, jako bys zapomněl, co nám stále říká děda Lebeda..." oponoval Pája a otočil se k němu čelem.
"Když já bych chtěl ještě pár chvilek s tebou. Tady. Pod dekou. Za kamny. V teple. Nechci ještě vstávat. Ne dnes, chci ještě chvilku snít..." zavrněl Jája a už schovává svou hlavu pod peřinu.
"Ranní ptáče dál..." nedořekl Pája
"...ty jsi mi ale ptáček." odhodil peřinu Jája a vesele se na Páju vrhl.

Vojáci rozrazili dveře panského domu. Odpor, na který se zmohlo pár porůznu vyzbrojených sloužících, nestál za řeč.
Vešel jsem právě, když výkřik posledního ohlašoval Pánu Mrtvých, že tu má práci. Rty mi zkřivil úšklebek. Tušil jsem toho, který se krčil za kachlíkovými kamny, vévodícími místnosti.
Počkal jsem však, až všichni zbrojnoši zmizí rabovat, znásilňovat, nebo co se v těchto chvílích obvykle dělá a začal si pobrukovat dětskou říkanku, která mi vytanula na mysli.
„…spadla, udělala bác!“ S tím slovem se kachlíky rozletěly a odhalily mi to, pro co jsem přišel. Usmál jsem se na vyděšeného muže. „Kdopak nám jí postaví?“

Duben se přiblížil, letní čas nastoupil a tváře kolemjdoucích, které nikdy nevypadaly nijak příjemně, mě míjejí o vlásek rychlejším tempem. Po přehození spánkového režimu se jejich výrazy zkroutily do výtvorů moderního umění. To už je tu jaro.
Spolubydlící mi minulou noc básnila o zmrzlině, přitom dnes ráno kolem okna prolétla sněhová vločka jako smítko v nánosu sněhového prachu, který se na ulici snášel. Po cestě do školy jsem minula okna supermarketu. Velikonoční výzdoba působila v takovém počasí jako špatný vtip. Vánoční girlandy by byly spíš na místě. Zachumlat se do peřin a nevylézt - jiná činnost mě nikdy tak nelákala.

"Sakra, je to to, co si myslím?"
"Do hajzlu, rentgenový vizor," seržant zaklel, "železo. Miku, sporák. Julie, lednice. Ještě, že jsou místní tak pošahaný a topěj uhlím. My lezem za kamna."

- -

"Bože to jsou idioti, to si rovnou mohli na sebe nalepit obrovskou ceduli, že nikoho nejsou schopný najít. Nevěřil bych, že rentgenový vizory dokáže zmást pár trubek," Mike se uchechtl.
"Moc kecáš, jdeme než dorazí další hlídka, která bude míň neschopná. Na průzkum týhle oblasti nemáme věčnost, takže pohyb. Dane, budeš ve předu, hodinový střídání."
"Jasan, seržo," Dan se zavrtěl a setřel zbytek mouru, který se na něj usadil.

V Návu pršelo, místy sněžilo. Někde možná padaly i kroupy, ale pokud ano, bylo to daleko a Rogan je neviděl. Co viděl, byla pára jdoucí mu od pusy a skvrnky rzi, objevující se na Krutomoru.
"Jak to můžeš vydržet?" otřásl se a pokusil se zavrtat ještě víc do hromady kožešin na Morenině loži.
"Co myslíš?" zeptala se.
"Tu strašnou zimu. Máme takové přísloví a já ho teprve teď začínám chápat."
"Jaké přísloví?"
"Březen - za kamna vlezem."
Morena zamrkala a pak nakrčila čelo.
"Co jsou kamna?"
Rogan se zazubil.

Za dva dny se z nového komína na Morenině domě začalo kouřit.

Maminka nás měla víc než noh, ale teď už se skoro nevídáme. I když se teď máme docela dobře s tím přívalem molů, stejně je lepší se brzy osamostatnit. Byt je ostatně dost velký pro pár desítek nožiček. Zaslechl jsem, že ségra si zařídila bejvák na stropě a dokonce tam ulovila celého šťavnatého červa. Nebo spíš molí larvu, řekl bych. Akrobatka. Já jsem měl vždycky z výšek trochu strach. Ale asi už jsem taky našel dobré místo. Dobře se tam schovává a teď na jaře by tam už nemuselo být ani tak vedro. Stavím si malý, útulný byteček za topením.

What is she doing here?
Dís was asking herself over and over again. She was not supposed to be here, all alone.
She should be home, tending to the fire. But some strange force made her leave everything behind, get on the road. A road that will lead to a quest. The Quest.
Her brother will surely be surprised.
Women shouldn’t be wandering in the wilderness.
Not that it is wild here.
Gently rolling hills of the Shire, inviting warm light shining through a round window next to a door with a rune on it.
She will rest well tonight.

Schovala se za kamny a potlačovala vzlyky, které ji nazvedávaly ramena. Skrčená na bobku skrývala štkaní, aby ji neprozradilo. Zadek ji pálil od výprasku. Krvavé pruhy se plynule přelévaly na záda a dolů na stehna.

Celá se roztřásla pokořením. Polykala nenávist a slzy, které nedokázaly odplavit nespravedlnost. V hrudi jí expandovala křivda. Nic neprovedla. Jen otec si musel vybít zlost a nespokojenost nad svým životem.

Vyhaslá kamna jako její bodyguard.

Pohladila ji tma, balzám na zarudlé oči, ale ne na zpráskané nitro.
Opilecké kroky odvrávoraly pryč a z ložnice se začalo ozývat hlasité chrápání.
Teprve pak vylezla ze svého úkrytu.

Za kamna si spolu vlezem
budeme si hrát
končí nám teď měsíc březen
nechce se nám spát

Skládat k sobě různé věty
když duben přichází
zvykli jsme si před pár lety
zatím nám to vychází

V půlce dubna přijde krize
jako každý rok
poztrácíme svoje vize
pomůže nám mok

Opojeni alkoholem
hrajeme si snáz
drabblují už všichni kolem
i když přijde mráz

Kamna stále krásně hřejí
písmena se hemží
bubák čeká pod postelí
utopme ho v Temži

Každým rokem je nás více
v jednotě je síla
Když odejde inspirace
pomůže nám víra?

Věřme že to přežijeme
zvládli jsme to loni
všichni si to užijeme
já ty my i oni!

Duben pootevřel jedno oko. Na to byl fakt talent.
Ve tmě žhnuly uhlíky a větvemi prosvítala velmi nedramatická polovina měsíce. Personifikovaní měsíčkové spali. Dokonce ani březen neudržel oči. Zdálo se mu, že je slavným nonsensovým básníkem.
Duben došel ke zkamenělému Pegasovi a pohladil ho po hřívě. Kámen zafrkal, zahrabal kopytem a vzápětí zamával křídly.
Řítili se nad Rovinou jako o závod. Z Dubna opadaly sněženky i ojíněná tráva. Smál se a nadával a plakal, protože jezdil rád, ale zkuste rajtovat na šutru a bez sedla.
„Vstávat! Já vám dám kamna! Budete psát, až se z vás bude kouřit! Vstávat! Začínám!“

Rozespale si žmoulám oči a přes hromádku oblečení klopýtám z ložnice do koupelny. Div že se nepřerazím. Bezmyšlenkovitě sáhnu po pastě, kterou ve velikosti hrášku nanesu na zubní kartáček.
Sakra, proč to nepění? A proč to tak divně chutná? Nivea začala dělat zubní pasty?
Dopr...kvančič!
Rozhodnu se spravit si chuť ranní kávou.
Chyba.
Kromě toho, že se opařím, si do kafe přidám i dvě lžičky cukru. Navzdory tomu, že už dva roky nesladím.
S povzdechem vylívám svou snídani do dřezu.
Mít tak kamna, zalezu za ně a do večera o mně nikdo neví. Nebo možná dokud neskončí tenhle prokletý měsíc.

"Je to všechno na houby," prohlásila s výrazem Sokrata, který právě dovedl dalšího pošetilce k prozření, že vlastně nic neví.
"Houby nerostou. Ani tráva," povzdechl si její společník.
"Ta čarodějnice tu nadělá paseku a já jsem pak bez práce!" pokračovala ve svém monologu.
"Kdyby byl aspoň mech," posteskl si.
"Prej, že pranostiky a předpovědi už nepotřebujou, stačí jim "...za kamna vlezem a už nevylezem." a já se můžu jít klouzat."
"To nepochybně můžeš, rybníček je zamrzlý."
"Neslyšels, jsem bez práce!"
"Nikdo to nemá lehký, třeba já nemůžu sehnat ždibec trávy, aby nebyl zmrzlej."
"No, jo, ale ty, vole, nejsi rosnička!"