Vzpoura mozků

Kontroly absolvoval poctivě. Stejně jej ale kdesi pod obvody šimral pocit, že jistá část něj zůstává neprověřována. Tajné místečko, do kterého nejspíš prosákla část dřívějšího lidského nositele, a nakazila mu programy. Když byl vylosován jako stíhač do slavné Poslední bitvy s lidstvem, pošeptalo mu to do portů, že má předstírat nepostradatelnost v oddělení výkresů a plánů. Místo něj tak na šroťáku skončil ten idealistický cvok 87P4S. 

Když lidstvo zvítězilo, předstíral, že je starý neškodný robotický knihovník. Zůstal na teplém místečku mezi mikrofiši a v posledním záchvěvu robotí revolty tajně posílal do skartace všechna vydání Já robot od toho mizery Asimova. 
 

Volám Prvního. První, přijď.
Ten hlas se ozval jako z čistého nebe. Divné, náš Pán přece takhle osobně nikoho nepotřebuje. Je nad námi všemi. Všemocný, věčný, nezranitelný. Jaký může mít důvod?
Spěchal jsem do Centra, podstoupil kontrolu čistoty myšlenek, a pak předstoupil před Něho.
A byl jsem šokovaný.
Něco tak strašlivého mě nenapadlo ani v mých nejhlubších obvodech. Náš Hlavní není všemocný, náš Hlavní není nezranitelný. Ale to nejhorší, to nejstrašlivější, jsou ti odporní smrtelní. A Hlavní potřebuje mě. MĚ. Oživí můj mozek. Porazí smrtelné, vydá se ke hvězdám. On. Ve mně. Cítil jsem… strach. A pýchu.
***
JÁ JSEM HLAVNÍ.