DMD č. 27. pro 27. 4. 2026. Téma: Zbabělá rošáda

Považoval to za geniální plán.

Zachrání lidstvo, když podpoří enklávu v Nordkappu. Pošle tam Grace s Henrym, respektive je nezastaví, jen je nechá sledovat.

Andrageny bude chlácholit, co to půjde, že rozjíždí plán na uskutečnění jejich plánu, aby získal čas. I když mu dost šlapali na krk a byli netrpěliví.

Nakloní si zpátky Henryho, zapomenou na těch pár výhružek, které možná jeho směrem vypustil, obejmou se, však jim jde o totéž… a pak ho nastrčí místo sebe.

Lockwell měl skoro chuť si oklepat dlaně v gestu dobře odvedené práce.

Jenže se nechal uchlácholit vlastní bláhovostí a zapomněl na plán B.

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či si do dediny za Ančou nešiel, keď ti je predseda v Bratislave, kam si ho tá kontrola predvolala.
- Jáj, Jarík. Vari nevieš, že predseda do tej Bratislavy nešiel?
- Akože nešiel? Veď ho predvolali.
- Vymyslel si, že tam nemusí on. Že tam môže niekoho iného z úradu poslať. A tak poslal.
- A koho že tam poslal, Pištík môj?
- Anču poslal. Tá jediná sa tam nebála ísť.
- A čo teraz budeš robiť?
- Čo by som robili? Pôjdem do vedľajšej dediny. Za Marienou.

Kůly se skácely jeden po druhém. Provazy a sítě povolily. Neovladatelný kolos prolétl přímo prostředkem a zanechal po sobě zkázu, zhoubu a dvanáct strnulých dětí.
"Jsme v naprostém háji, vážení," shrnula to Catra.
Ozval se výbuch.
"Jo, v naprostém."
Kit se podíval směrem k domu.
"Musíme to říct."
Následovala hádka, kdo za to zničené pole a traktor vlastně může.
Skupinka se pak schlíple vydala směrem k domu a nevyhnutelnému trestu.
"Teto?" zavolal Fi do otevřených dveří.
"Ano?" ve dveřích se zjevila Gwen.
Fi zpanikařil a postrčil před sebe Nuuse.
"Promiň, bráško. Tohle nezvládnu. Snaž se."
Gwen pozvedla tázavě jedno obočí.

Ti shora se mohli vrátit dolů. A ti zdola odejít nahoru. Dělo se to. 

Mysli uondané virtuálním ruchem odcházely zpět do pomalu rozmrzajících těl a znovu opatrně okoušely skutečný svět. Nacházely pokřivené odrazy svých vzpomínek a někdy litovaly.

Těla udřená přežíváním mezi zimou, sluncem a nekonečnou samotou, která naplnila Zemi, uléhala do kryokomor a konečně zavírala oči. Jejich myšlenky se pak rozletěly po barevných cestičkách virtuálu a vesele štěbetaly. Někdy je z toho pak začala bolet hlava a někdy srdce.

Mara se do svého těla utekla schovat před bolestí. Rychle ale zjistila, že žal a truchlení přesahují hranice obou světů.

"Nouze!" ohlásila supervizorovi Grangerová. "Let PA3110 vysílá 7700."

Shacklebolt obrátil pozornost k jejímu monitoru.

"Převezmu je," rozhodl, jemně ji odsunul stranou a naladil se na příslušnou frekvenci.

"Jsem si jistá, že tohle zvládnu," namítla.

"Jste tu na stáži."

"S nouzovými stavy mám zkušenosti."

"Jenomže tohle je Londýn!" uzemnil ji. "PA3110, středisko Londýn jih, jaké máte potíže?"

"PA3110, požár v prostoru levého křídla, vysazení obou motorů v důsledku nedostatku paliva, jedeme na záložní zdroj, máme asi 12 minut, než zhasnou přístroje. Potřebujeme kurz k nejbližšímu letišti s přítomností záchranných složek."

"Proboha, to je Severus," špitla Hermiona. 

Narozdíl od něj zněla vyděšeně.

Eclipse opustila Maledivy a zvolna zamířila ke Srí Lance. Moře bylo stále modré, počasí stále slunečné, v noci měsíčné. Sovátko se trochu nudilo. Myšák ne, protože podváděl a koukal do mobilu.

"Tak co dělají?" zeptalo se Sovátko.

"Nic, nic," vymlouval se Myšák.

"Nelži!"

"Jenom....asi něco pečou."

"To dává smysl," uvažovalo Sovátko. "Jídlo, kytka... Byla už kytka?"

"Kytka nebyla!" hlásil Myšák. 

"Divné. Jídlo, kytka, nemožné téma, proti kterému všichni protestují... Bylo?"

Myšák pokrčil rameny. Nepodváděl pořád.

"A co tedy pečou?"

"Zbabělou roládu!"

"Cože?" Sovátko natáhlo nožku a Myšák neochotně vydal mobil.

"Zbabělá... Aha. Takže jakmile přistaneme, jdeš k očnímu, Myšáku!"

Když jeden chce mít  doma klid, musí se uchýlit k malým nepravostem, zvlášť když má za manželku bytost tak žárlivou jako je Héra, která pro ostré slovíčko nejde daleko.
Na druhou stranu, copak jsem z kamene, abych se vzdal toliké krásy, co chodí po světě. Třeba Alkméné z Tírynthu.

Jak se k ní vypravím? V podobě býka, ne to bylo s Europou, jako zlatý déšť jsem pronikl do věže k Danaé, jako labuťák zase k Ledě. Asi se nebudu namáhat s vymýšlením a  proměním se v jejího manžela Amfítryóna. No co, má sedět na zadku doma a hlídat si ženu.

"Šachy?!" 

"Vždycky hrajeme šachy," Azirafal dotčeně zvedne pohled od šálku.

"Právě. Nezpestříme to?" zablýskne se Crowleymu v očích.

Azirafal znepokojeně míchá lžičkou mimo šálek.

"Když vyhraju," Crowley se líně protáhne, "pojedeme na výlet, kam budu chtít. Když vyhraješ ty..."

"...promluvíme si o nás," řekne Azirafal pevně.

Crowley málem spadne z křesla.

*

Azirafal sleduje Crowleyho soustředěnou tvář. Hrají spolu šachy skutečně věčnost, napadne ho. Rozhodně přesune figurku.

"Azirafale," vybuchne Crowley, "co to je za zbabělou rošádu?! Mohls... vyhrát!"

"Vskutku," hlesne Azirafal.

Crowley ho pozoruje. Pak předvede nejhorší tah své šachové historie.

"Ale..."

"Zřejmě mi teď musíš dát mat," pousměje se Crowley.

Když se Trnilam vrátil do jeskyně, Vajgor seděl na masivním kamenném víku.

„Musím tě připravit,“ oznámil Trnilam. Vložil na Vajgora dlaně. Soustředil se. Mohl využít svou sílu, ale rozhodl se, že vysaje Vajgora. Muž tento střet stejně nepřežije a on bude potřebovat každý ždibec energie. Třeba i jen pro útěk. Vytáhl z muže několik let života a proměnil je ve schopnost na chvíli prohlédnout přeludy. Přidal také odolnost, aby netvor Vajgora hned nerozsápal. 

„Teď schránka.“ 

Vybídl Vajgora, aby se také dotkl kamene. Opět využil jeho síly a několik let zaklel do schránky. Netvora by to mělo vtáhnout a snad udržet.