DMD č. 16. pro 16. 4. 2015. Téma: Mozky

Omezenost, která umlčuje vizi.
Nepochopení a strach, které utlačuje porozumění a rozdílnost.
Hloupost, která silou vítězí nad moudrostí.
Troufalá sebedůvěra zašlapávající do prachu pokornou víru v to, co lidi přesahuje.
Dráty, zarývající ostny do krvácející naděje.
Ruce a nohy lze spoutat, ale ducha řetězy nepřikovají.
Jazyk lze umlčet, ale mysli nevezmete její píseň.
Pomníky můžete rozemlít na prach, ale vzpomínky, vyryté slzami do tváří a srdcí zůstanou neměnné.
V hlavě člověka je skryt neuvěřitelný potenciál.
Kapacita k obrovskému dobru... i možnost působit nepředstavitelné utrpení.
"Mám v úmyslu váš prospěch, a ne neštěstí; chci vám dát budoucnost a naději," praví Hospodin.

Naisa se neubránila překvapenému výdechu, když za dveřmi uviděla Norrgha.
„Omlouvám se, že jsem zase u vás. Můžu dál?“
Dnes svůj přívěsek neskrýval.
„To prostě nedává smysl,“ zamračila se znovu Naisa.
Strávili dobrou hodinu tím, že on vyprávěl, ona se občas ptala a on odpovídal.
„Já vím. Ale dá se tomu prostě věřit. Nechápat, ale věřit.“
„Přece nám o tom vyprávíš, Nai,“ ozval se Maer. Všichni sourozenci seděli poblíž, ale do rozhovoru se moc nezapojovali.
To, že vypráví pohádky, si Naisa nechala pro sebe a znovu se na svět zamračila.
Jistě, věřit uměla. Ale uvěřit?
„Potřebuju čas,“ řekla nakonec jen.

Jonáš opět naštvaně zavřel další fantasy knížku. Nechápal už málem, proč takovéhle braky čte. Pak si ale vzpomněl na Veroniku, která říkala, že ocění tipy na knihy tohoto žánru. Kvůli ní to dělal.
Ale ačkoliv věděl, že od fantasy knížek nemůže čekat děj vázán zákony fyziky, logiky, prostě země, některé věci prostě nebyl ochoten překousnout. Jako teď.
"Propána krále! Je ten čaroděj snad úplně blbej nebo?! Prej sníst mozek toho největšího génia, aby se sám stal ještě silnějším. Co jsem komu jen udělal?! Vždyť i kanibalové vědí, že mozky se nežerou, jsou sakra jedovatý! Kašlu na to!"
Otevře knížku znova.

Situace se může zvrtnout, říkávala máma. Vždycky si ber čistý prádlo.
Čistý prádlo už nemám.
Musel jsem prolítnout dveřma, rychle, abych se nepořezal. Bylo blbě vidět, ale šel jsem dál. Podlaha se srandovně nakláněla. Regály. Nekonečná řada regálů a na konci jeden osvětlenej. Do ksichtu mi dejchnul mráz. A pak jsem je uviděl. Vzorky. Jak z horroru. V panice jsem hrábnul a rozmáčknul tu hnusnou hmotu, abych je zneškodnil…
Z tisku:
J.T., zaměstnanec úseku masa, utrpěl šok, když v chladícím boxu nalezl spícího, silně podnapilého muže, pokrytého celou včerejší dodávkou chlazených vepřových mozečků. Vedení supermarketu zvažuje výměnu bezpečnostního systému.

Is everyone really different? Are some of us capable of doing things that no one else can? Eleonora disagrees. Not because she knows it, it's because she KNOWS it. If humans really use only 10% of their brains, Eleonora would be using about 60% instead. Ironically, most people consider reaching THAT is impossible, but she begs to differ.
"We haven't realized it yet, but the instructions are already engraved in our minds."
Alas, everyone branded her as an insane individual, but she still believed that we are all equal; for her, it was just a matter of time.

V černých šatech a oblecích postupovali frontou, hlavy sklopené. Jako mravenci mířící k mraveništi přibližovali se k ceduli s nápisem MOZKY ZDE.
Jeden po druhém konali, jak jim povinnost kázala. Vytahovali si mozky z lebek a s plesknutím je odkládali do očíslovaných krabiček.
„Slečna Stejskalová… Přibylo 351 latinských názvů, 89 zkratek a 34 mechanismů, dovednost učit se přes noc a kofeinová závislost. Zmizely znalosti o historii, zeměpisu a literatuře a výrazně se umenšila schopnost radovat se ze života. Co myslíte, kolego, jak ji ohodnotíme?“
Probudila se celá zpocená.
Její vlastní mozek byl momentálně bohatší o mnoho kopií jednoho slova.
Státnice.

Miláčku, jsi nádherná, že hlava mi jde kolem,
otáčet se za jinými, byl bych pěkným volem.
Tvé vlasy jemné, lesklé, hebkostí mě dráždí,
každý pro tvé dlouhé nohy, bankovkami cestu dláždí.
Jsi má osudová plavovláska, tvým se neubráním svodům,
co se krásy těla týče, nespoléháš na přírodu.
Když rozhovory zapřádáme, jen povytáhneš obočí,
a trpělivě připomeneš, ať dívám se ti do očí.
Že chytrá jsi a vzdělaná, hlavolamy řešíš hravě,
že je mozek mnohem více, než výplň místa v hlavě.
Pálí ti to jedinečně, s tou blond to nebude tak zlé,
já přeochotně seznámím se s tvými mozky velikosti 80D.

Vedel, že má prušvih, keď k nemu Leliana vyslala poslíčka s tým, že má nakopnúť svoj ctihodný zadok k jej stanu.
Tvárou v tvár tej, ktorá mala pod palcom špiónov vedel, že ten prušvih musí byť hodný ich pozornosti.
Leliane sa blýskalo v očiach, keď mu hodila zvitok, ktorý priniesol havraniar.
"Takže tvoj otec o nás vie," nadhodil Trevelyan.
"Znieš... nevzrušene."
"Nuž, musel sa to dozvedieť tak či onak."
"Ale on sa vyhráža... "
"Uvidíme, čo tie naše hlavičk na porade vymyslia."
Keď mága volali povinnosti, Trevelyan vyskočil na nohy a letel za ambasádorkou.
"Josephine, zvolaj ostatných. Bude vojna. S TEVINTEROM."

Alkohol tekl proudem a stoupal nám do hlav.
Falstaff ležel přežraný pod stolem a chrápal.
Ned Poins se děsně nenápadně přisunoval blíž a blíž ke mně.
Trosky Falstaffových kumpánů se pokoušely o zpěv.
Už jsem toho měl pro dnešek plné zuby.
Odstrčil jsem Neda a natáhl se na lavici.
Usnul jsem v okamžení.
„Dyť je pod vobraz.“
„Snové spojení funguje. Aspoň to zkus.“
Třetí vážně pokýval svou hypotetickou hlavou.
„Princi Jindřichu, čeká tě sláva a hrdinské činy. Avšak abys jí dosáhl, musíš opustit svůj dosavadní způsob života. Musíš odehnat své přátele. Musíš překonat sám sebe. Anglie tě pak bude milovat.“