Psí vojáci

Jako když Alain Delon nasedá do auta.
Na čele se mu perlí kapka potu. Tvrdej rocker bledne.
„CO SE ZAS DĚJE, KILIÁNE NEDORY?“
Dívenky poletují, v koutku se chichotají.
„Jsem zmatený jako kus kamene. Duše je ňáká zakalená! Krvácejí mi dásně. Chce se mi spát…“
Nebe je zatažený, svítí na něj pomeranč. Divná opera kokrhá.
„Pocity jak žiletky.“
Prší. Od nebe k zemi příčné flétny.
„Nikdo už mi nezavolá. Nikdo už mě nepohladí. Všem lidem totiž moje bytost vadí!“
Prší. Dál.
„Z duše mi vykvet velkej černej květ, tak velkej jako tenhle svět!“
Lesknou se dlažební kostky.
„Špatně skončíš, říkala mi maminka.“
Choulí se, choulí neštěstí, samota, na město padá déšť, déšť a temnota.
„Za rohem čeká bezbarevná zrada!“
„TAK SE NEOBRACEJ! STRČ SI HLAVU DO PRAČKY!“
Slunce ťalo do živýho. Začíná nový den.
„Tak už mi pomoz rozplést ty kruhy!“
Venku choděj krásný holky!
„JEDINÉ CO TI ZBÝVÁ, JE ŘÍCT SI: TANČI, PROSÍM TĚ, TANČI!“
Všichni tančí, pankáči, rockeři, máničky, mladí i staří, postupně se přidávají i kulisy – domy, auta, náhrobky. Jediný, kdo na scéně stojí, je klavír. Jeho klapky se samovolně pohybují, hraje jako o život.
Byls naše pravda, Filipe. Krásná až k uzoufání, tak nepraktická k sobě.