Příběhy včelích medvídků

“Sosákama sosáme, bez přestání to samé, do pěti, do pěti, musíme být u maminky v doupěti!”
Náhle se ze tmy vyloupl stařík v rubáši a zamířil k bujaře zpívajícím mladíkům.
“Co to je za randál, vy holoto?”
“Bavíme se, dědku!” vyplázli na něj jazyky a dali se na útěk.
Stařec se sklonil nad mrtvolou, která po nich zbyla. Zaryl vystouplé špičáku do krku a krátce nasál.
“No jistě, chytili si nějakého opilce. A určitě jim nebylo víc než sto let. Jen počkejte, já si zjistím ve které kryptě bydlíte. Rodiče vám to spočítají!”
Znechuceně se proměnil v netopýra a odletěl.

Na políčku v jetelíčku, kde potůček pramení,
sosák leští pubertálně dva čmeláčí kořeni.

Čmelda býval přelétavý, s radostí si vrznul,
po poslední epizodě úsměv mu však zmrznul.

"Sotva píchneš, hned bys chcíp?
Měls to, hochu, provést líp."

Zatímco spal, sladká byla pomsta jisté Medulienky,
zadnici mu vyholila na chlupaté bílé trenky.

"Bráchové ho snadno najdou podle bílé zadnice,
dotáhnou ho klidně po zlém až před brány radnice."

Ze sňatku však rychle sešlo, kolegové drží basu
a bráškové ráno našli s bílým zadkem celou chasu.

Tento den je památeční pro rod zemních čmeláků,
neboť od té doby létaj bez barevných tepláků.