Rubikova kostka

Šourají se pomalu širokou chodbou, jedna dvojice za druhou, nekonečný zástup shrbených postav. Podél dlouhé řady dveří až na konec, obloukem se otočit a podél protější zdi zase zpátky. Bez cíle, beze smyslu. Někteří se za chůze pokoušejí číst, někteří žmoulají v ruce krajíc chleba. Jakmile se někdo zpozdí, službu konající dozor jej pohání k větší rychlosti. "Postupujte! Pohyb, pohyb!"
Ubohá náhražka procházek na čerstvém vzduchu. Pohledem toužebně zalétnou ke kvetoucím stromům za okny, k modrému nebi, na kterém krouží vlaštovky.
Crrrrrrrrr!
Horečný spěch, hluk, formace se rozpadá. Za okamžik chodba zeje prázdnotou.
Velká přestávka skončila. Za chvíli pokračuje vyučování.

Tiskne je v pěsti. Přimhouří oko a nahlédne skulinkou mezi palcem a ukazovákem do dlaně. Fantasticky nazelenale světélkují.
"Co to tam máš? Dej to sem!"
O dvě patra níž a dvacet minut později.
Jde o hodně, sázka je vysoká. Zkušeně odhaduje vzdálenost, ruka se mu chvěje. Malý kousek plastu opouští jeho dlaň, letí vysokým obloukem, v letu se otáčí, odráží paprsek světla a dopadá těsně před křídovou čáru! Zalije ho příliv štěstí.
"Nevíte, že hazard je ve škole zakázaný?! Dejte to sem!"
O jedny dveře dál a dvě minuty později.
"Podívej, kolik jsem dneska zabavila céček! Vnoučata budou mít radost!"

Že Tatry jsou slovenské hory, to jsem věděla. Pamatovala jsem si, jak jsme tam s našima cestovali celou noc vlakem a jak za námi kufry dorazily až den před návratem.
Tatru jsem znala taky. Slavný modrý náklaďák brázdil prašné cesty naší obce denně.
Že s auty bývají potíže, to jsem brala jako nevyhnutelnost. Škodovky "vařily" prakticky pořád.
Proto mi byl text slovenské hymny naprosto srozumitelný. Tatrovka má závadu, z motoru se zablesklo. Divo bijó očividně ve slovenštině znamená divně bouchá. Pochopitelně se musí zastavit a počkat, než motor zchladne. Že slovenské děti přestávku uvítají a "ožijí", o tom jsem nepochybovala.

Mařka, to bys nevěřila, co se mi tudle stalo, když jsem byla v lese na boroukách! To ti tak sbírám, šlo to dobře, běž taky, dokavaď jsou. Jo, a jak jsem nad nima zvohnutá, slyšim takový divný zvuky, šustění a dupání a do toho ti ještě takový strašlivý chraplavý sípání. Tak zvednu hlavu, jen tak nenápadně, chápeš. Mařko, já myslela, že to je můj konec! Voni tam byli marťani, no vážně, měli zelený hlavy, vobrovský vykulený voči a dlouhý choboty. Byla jich celá banda! Na nic jsem nečekala a mazala domů.
Cože, jaký braní cvičení? Já tam náhodou nic nebrala!