DMD č. 11. pro 11. 4. 2016. Téma: Levná kořist

Slepička už toho měla právě tak dost. To bylo pořád, zobali spolu zrní, kohoutek se začal dusit, a ona aby pak lítala od studánky ke krejčímu, od krejčího k ševci, od ševce k prasátku a tak dále, takže kromě zachraňování kohoutka fakticky dělala poslíčka celé vesnici, sousedé už si pochůzky skoro nevyřizovali sami, jen si počkali, až se kohoutek začne zase dusit, a pak ubohá slepička aby běhala od čerta k ďáblu a ještě trnula, aby s tou vodou přišla včas, až si jednou řekla, to víte, budu vám tady dělat tajtrlíka, udělala si kurz první pomoci, a má vystaráno.

Baron Cedric byl vášnivým lovcem. Na svém panství pořádal hony nejméně třikrát do měsíce a vynakládal nemalé peníze na to, aby jeho obora byla vždy dobře zásobena zvěří. Občas si ale dopřával i poněkud výstřednější zábavy.
Exotické trofeje, zdobící stěny jeho panského domu, byly zčásti výsledkem jeho výprav do dalekých krajů, zčásti darem. To si alespoň Peregrin v první chvíli myslel, když naslouchal baronovu vyprávění. Hostitel jej však záhy vyvedl z omylu, když nasedali na koně:
"Mám pro vás dnes něco vskutku speciálního, pánové. Koruna dnešního lovu bude vpravdě královská. Nechal jsem totiž jako hlavní kořist vypustit v oboře lva."

Nikolas vdechl vůni dávných vzpomínek a vkročil do Rue de Montmorency.
Pořád tam stál. Zadumaný a bezpečný. Jeho domov.
S úsměvem se dotkl zdiva. Nejdříve obkreslil prstem symbol N a F. Totožně pokračoval, dokud kámen nezačal měknout. Poté z něj vytáhl... pergamen.
Zarazil se. Pergamen? Ne, to není možné. Byl tam! Přece tam dával... Klarent- dvojče Exkalibru.
Zamračeným pohledem přelétl text na pergamenu.
"Objevil jsem Tvé tajemství, Nicolasi Flamele,... přišev zde hledati Kámen mudrců, nalezl jsem meč Tvůj... schovati ráčil jsem ho... jist, že Tys živ...
S úctou Claudius Frollo"
Nikolas si povzdechl. Takže teď jenom prohledat katedrálu Notre Dame...

Posunul křeslo blíž k oknu. Povytáhl papírový kapesník z krabičky tak, aby podbízivě povlával ve vzduchu. Roztřídil čajové sáčky podle barev. Zkontroloval, zda má v poznámkovém bloku nalistovaný první list.
Zbývaly minuty a jemu srdce bušilo až v hlavě.
Představil si titulek zítřejších novin. Psychoterapeut dostal panický záchvat a vypadl z okna.
Klid, napomenul se. Připravoval ses celá léta. A přinejhorším, zkoušku krizové intervence jsi zvládl bravurně. Dýchej.
Někdo zaklepal na dveře.
Nasadil úsměv a otevřel sympatické studentce psychologie, která si v následující hodině rozpitvala vztah s matkou a neposmrkala jediný kapesníček.
Byl skoro zklamaný, že to šlo tak snadno.

Pátek večer. S kamarádem vyrážíme do nočního klubu pobavit se. Pít. Tancovat. Sbalit nějaké holky. Zkrátka za zábavou se vším všudy.

Stojíme u baru, když v tom k němu přijde vysoká blondýnka v minisukni a podpatcích. Obří výstřih. To beru jako signál. Zvu ji na drink. Objednám jí tequilu sunrise. Jdeme tancovat. Pohybem se jí alkohol rozproudí v krvi a za chvíli je úplně na šrot. Z jednoho jediného drinku. Asi není moc zvyklá pít.

To by bylo, abych toho nevyužil. Zavolal jsem taxi a jeli jsme ke mně,kde jsme spolu strávili noc. Tomu říkám dobře strávený páteční večer.

Tu loď plnou náhradních dílů jim muselo seslat samo nebe.
(Rimmer ovšem s odkašláním podotkl, že byl jeho nápad se vydat opačným směrem, a že jen díky odporu, který jeho názory vzbuzují, se vydali směrem tímto.)
„Všechno zadáčo!“ zubil se Lister.
Dokonce tam nebyla žádná posádka. Ani zbytky posádky.
Prostě klika.

Oprava nejkritičtějších míst lodi proběhla nečekaně klidně. Jako by náhradní díly ochotně pomáhaly a těšily se na nové místo.

Kryton uslyšel křik jen náhodou.
Přimět to kovové cosi, aby přestalo hryzat Listerovu nohu, bylo náročné.
Přimět Listera, aby přestal hryzat kovové cosi, protože mu sežralo kari, bylo ještě horší.

Okamžité uspokojení potřeb bylo důležitější než dlouhodobý výhled.
Proto prvorozenství - větší část dědictví a vyšší místo v rodinné hierarchii - mělo cenu misky čočky.
Láska, nebo možná chtíč, a léta podporovaná nezávislost byly důležitější než úcta k rodině a jejím zvyklostem.
Za společnost svých dvou kenaanských manželek zaplatil matčinou láskou a otcovou náklonností.

Splnění otcova příkazu jej stálo i to poslední, co ještě zbývalo z jeho rodného práva - požehnání a s ním přiznání Hospodina.

Otce chtěl uplatit prosbami a slzami.
Matku třetí snachou, která snad bude lepší.

Po dvaceti letech konečně dokázal bratrovi přiznat, že o odpovědnost patriarchy Izraele vlastně nestál.

Bando se zašklebila do zrcadla a zkusila překrýt monokl korektorem.
Co to Kusano vykládal? Že dívčí srdce je ze skla a kdo uhodí dívku, ten ho rozbije? Pitomec.
Kdyby se do toho nepletl, už se s miláčkem smířili.
A strašidlo Kotani.
„Můžeš – se – změnit.“
Není schopná pořádně promluvit a bude poučovat královnu školy. Dokonce i kopance je na ni škoda.
Na co ji ti dva loseři zkouší utáhnout? Hrají si na pochopení, odpuštění, přátelství? S něčím tak laciným ať se jdou vycpat.
Dokončila líčení a narovnala se. Vládkyně se vrací na scénu. V hrudi jako by ji píchl skleněný střípek.

Stopař postupoval proti proudu potoka. Kontroloval pasti na stezce, ale úlovek byl hubený. Na stráních už tály sněhy a on s úsměvem vzpomínal na huňaté zimní kožichy, které stahoval před několika měsíci. Nyní byl rád za těch několik málo pohublých bobrů a dvě lišky. Kdyby alespoň jedna byla stříbrná, ta by zaplatila novou pušku. Ale ne, tyhle byly obyčejné, špinavě rezavé.
***
Měl hlad. Před chvílí se probudil a v břiše mu po vydatném spánku pořádně kručelo. Vydal se po proudu potoka, v naději že najde alespoň nějaké ryby. V tom spatřil stopaře. Snadná kořist, pomyslel si. Zabručel a rozeběhl se.

Everybody had expected him to marry, settle, spawn red-haired children... Which is why it amused Harry how people now indulged his newfound promiscuity. There were benefits to being the Savior.

Less amusing was how people just threw themselves at him. He didn’t even have to try to get them into bed. And he didn’t have the energy to lie to Muggles. In the Wizarding World, everyone was cheap, easy prey.

Except Malfoy, Harry realized.

Malfoy made Harry work for it before he agreed to fuck him. And then he made him beg before letting him come.

Harry totally loved it.

Gin možná nebyl taková výhra jako džin, ale i s takovou lahví šla cesta podstatně lépe než bez ní. Družina pokračovala v cestě podél pobřeží a než jalovčinkový lektvar došel, prakticky výhradně Edvinovou zásluhou, narazila na přístav. Sehnat loď, která by je dostala přes moře, byla jasná priorita, ovšem brzy se ukázalo, že nemají dost zlata.
S řešením přišel ten nejinteligentnější, totiž Edwin. V temné uličce za hostincem prostě vyvolal smečku divých vlků, Edvin je bez potíží zabil a následně prodali ty huňaté kožichy zdejšímu koželuhovi. Třiatřicetkrát.
Bohužel, při další fůře jim ten trik prokoukl a na důchod vydělat nestihli.

Fascinovaně se probírali hromadou šatstva.
„Konečně budeme mít pořádné kostýmy,“ radoval se tragéd. „Hrát Krále Leara v plášti po tvojí babičce mě už vážně nebavilo!“
„Hele, je tu kostým i pro královnu, to se bude principálce líbit,“ podrbal se principál na rameni.
Tragéd se navlékl do kostýmu a vykračoval si maringotkou jako páv, bezděčně se škrábaje. „Sprovoď sem pány z Francie a Burgunu, Glostře!“ zarecitoval první větu.
„Chlapi nešťastný,“ vletěla do maringotky principálka. „Kde jste to vzali?“
„Od žida, rozprodává jakési dědictví. Ale lacině!“
„To po starým Bláhovi, kterýmu blechy skákaly z baráku i komínem? To se vám opravdu povedlo!“

Zbývá jenom poslední pohyb. Posadit se na trůn.
Bylo to tak snadné!
Po Helen pokukoval už dávno. Hezká holka. Její bratr vyrůstal s Normanem! Tomu říkám partie, skoro jako se přiženit do královské rodiny...
To, že Norman měl u ní úspěch ho nepřekvapilo. Byl to král a ona nebyla blbá.
Nebo spíš byla, protože už najednou nebyli spolu a jí rostlo břicho.
Určitě by přivítala oporu.
Svatba byla brzo. A Brian se stal otcem královského levobočka.
Legálního následníka brzy zabijou. Jako zabili jeho tátu.
Z královské krve zůstane už jen ta holka. Jeho dcera.
Budu král!
Malcolm se rozpřáhl...
Nebude.

V kavárně tou dobou bylo ticho. Soudce Sternbach a hraběnka Karóly seděli u okna u partie šachu.
„Dnes jste jiný.“ Tah pěšcem. „Mám důvod se domnívat, že se něco změnilo?“
„Dal jsem na vaši radu.“ Pohyb jezdcem.
„Skutečně?“ zvedla své pronikavé modré oči. Tah věží. „Ta půvabná slečna, se kterou jsem vás zahlédla v opeře?“
Přikývl. Tah pěšcem. „Vy máte oči všude.“
„Budu to brát jako kompliment.“ Vítězoslavný pohled na šachovnici. Tah dámou. „To byla snadná výhra. Dnes hrajete jako ponocný.“
Zatvářil se omluvně a upil kávy.
„A ten mladý pán vás vyzvedne zde nebo se setkáte až v kanceláři?“

"Stando, jdeš!" Cože? Usnul jsem...jo, jasně. Jmenuju se Stanislav Levák a jsem ve startovní zóně TAGEu neboli Testovací Arény pro Genetické Experimenty. Příští minuty rozhodnou o tom, jestli půjdu do sériové výroby. Profesor Šetřil na mě mává a ukazuje, jak mi drží palce. Vybíhám. Mám na to, stačí doběhnout k vlaječce a Test je za mnou. Slyším skandování "Slevák, do toho!" Koutkem oka vidím za rohem začátek nápisu "Levn..." Ztrácím kontrolu, srdce mám až v krku a nohy mě samy nesou do uličky. Aaaaaargh! Dostali mě. Ze dna jámy typu B (jako blbec!) zírám na zbytek nápisu "Levná kořist".