DMD Bonus č. 1 na pokračování. Téma: Tapisérie; Tým: Slepičky

V autě byl pes. To, že mluví, Dušana ani tolik nepřekvapilo, v dobách divoké puberty vyzkoušel množství omamných látek.
„Jezevčík říkáš?“ zeptal se.
„Jsi natvrdlej? Když říkám jezevčík, tak jezevčík. Lidi!“
Dušan si dopřál pár sekund na rozdýchání dvojnásobného pokusu o vraždu, psa zpochybňujícího jeho inteligenci a narůstajícího zpoždění, které měl na schůzku s Božetěchem.
Šlápl na plyn. Auto vyrazilo takovou rychlostí, až Pepa, navzdory daru řeči, zavyl.
V tu samou chvíli promlouval Božetěch v prázdné tmavé místnosti k osobě pevně připoutané k židli. Osoba mu odpovídat nemohla kvůli roubíku v ústech.
„Doufej, že se Dušan blíží. Čas brzy vyprší.“

Mlasknutí se ozvalo znovu. "Co tu tak sedíš troubo? Ty ženský se proti tobě spikly. Já jsem se vetřel k ní do auta, protože jsem ti to neměl jak jinak říct...No tak dělej!"
Po tomto už Dušan na nic nečekal. Raději ani nezkoumal, kdo to na něj mluví. Sedl si na místo řidiče a dupl na plyn.
Auto se se skřípěním rozjelo a srazilo vyděšenou řidičku, Libuška se jmenovala, a Lakmé.
Dušan odjel. Zbavil se těch dvou zrádných duší. Teď už jen zjistit, co udělá s tapisérií.
"Kdo vlastně jsi?" zeptal se ještě.
"Jezevčík Pepa."
V autě byl pes.

Dlouholetá kamarádka Dušanovy bývalé ženy. Byla to vlastně ona kdo mu o tapiserii pověděl, i když tehdy to brali jen za nějakou báchorku. Dnes je však zcela jasné že o tapiserii ví, že je tu kvůli ní. Je to dobře nebo špatně? Chce mu pomoc, uzavřít oboustranně výhodný obchod, či vzít a odnést? Až dosud byl Dušan na vše víceméně připravený, ale teď se mu náhle zastavil mozek,a přitom jako kdyby mu kolečka rotovala o sto šest.
Náhle ho z přemítání vytrhl zvuk dveří auta. Šoférka vystoupila a vydala se vstříc autu Lakmé.
Na jiném místě někdo naštveně mlask.

Město opustili po půlnoci. Za zaplivanou scenérií periferie už je přivítala jenom holá krajina, silnice a hvězdy. Každou chvíli se ohlížel, jestli je pronásledovatelé (o jejichž existenci ani na okamžik nezapochyboval) už dostihli, ale zatím měli štěstí. V autě bylo ticho. Jeho šoférka slovy šetřila, což se nedalo v žádném případě říct o temně zeleném očním stínu, který se jejího bledého obličeje držel z posledních sil.
„Za jak dlouho asi dorazíme?“ „Až tam budem.“ „Aha.“
Zašilhal po tapisérii.
„Ať tě to ani nenapadne,“ řekla by, kdyby se ze zatáčky se skřípěním brzd nevyřítilo další auto. Na sedadle řidiče seděla Lakmé.

Na tohle byl přece připravený. Rychle sbalil tapisérii a opustil byt.
Na ulici už čekalo přistavené auto, přesně podle plánu.
Dušan se posadil na sedadlo spolujezdce, setřel pot z čela a otočil se k řidičce.
Chladně si přeměřila tapisérii v jeho rukou, ostře přikývla a bez varování prudce sešlápla plyn.
Řítili se tmavými ulicemi. Neonové nápisy, které míjeli, hlásaly: U vyteklý bulvy, Svázaný králíček, Kadeřnictví u tupých nůžek... Z chodníků na ně mávaly laciné ženy v síťovaných punčocháčích a latexových oblečcích a jejich zmalovaná ústa pokřikovala oplzlosti.
Dobře věděl, kam mají namířeno.
Božetěch už na ně čekal.
Prst na spoušti.

Přejížděl po ní rukama. Povrch drsný věky. Položil ji na stůl. Neodvážil se ji rozmotat. Vzrušení mu pulzovalo ve spáncích. Je to možné? Je to pravda?
Kdybyste mohli, změnili byste vlastní minulost?
Tolik možností.
Nestydět se a pozvat Hanku z béčka na rande. Studovat novinařinu. Vyhrát v loterii. Jet na lyžích opatrněji. Vymoct poslední tři výplaty z bývalé práce. Pomstít se školnímu trapiči. Zabránit tátovi, aby si našel jinou. Zabránit manželce, aby odešla. Dětem, aby nešly s ní.
Dušan se zatajeným dechem vzal cíp tapiserie a zachytil pohyb za oknem.
Kolem hlavy mu prosvištěla kulka a zakousla se do zdi.

"To jsem já!" ozvalo se zpoza dveří. "Měla to být dvě nebo tři zaklepání?"
Dušan si hluboce oddechl a otevřel dveře. Na prahu stál starý překupník, nervózně se rozhlížel po okolí a mnul si ruce.
"Máte zboží?" zeptal se Dušan. Teď již nebylo cesty zpět.
"Ano. Nevím, co s tímhle starým kobercem chcete dělat, ale dalo mi hrozně práce ho sehnat! A teď mě někdo pronásleduje."
"Když mi ho prodáte, už se nemusíte bát. Sledují vlastníka."
Dušan překupníkovi zaplatil a pak jí konečně držel v ruce. Tapisérii Času. Ten, kdo jí rozmotá, prý může měnit minulost a vytvářet novou budoucnost...

Nervózně přecházel po místnosti a čekal na trojí zaklepání. A co kdybych mu neotevřel? Rychle potřásl hlavou, aby zahnal zbabělou myšlenku. Ale nahlas tlukoucí srdce utišit nemohl. Ručičky na hodinách se pomalu sunuly a jemu vyrážel na čele pot. Třeba... nepřijde. Věděl však, že je to milosrdná lež, už když ji v mysli formuloval. Bylo pozdě couvnout. Když do toho šel, bylo mu jasné, že mu to převrátí život naruby. Ale někdo to udělat musel.
Náhle ticho porušilo váhavé ťuk ťuk. Přešel rychle ke dveřím, a když položil ruku na kliku, s hrůzou mu došlo, že on měl klepat třikrát.