DMD č. 24 pro 24.4.2010. Téma: Oblíbená hračka

Svěcená voda, list rakytníku, špetka třemdavy – protřepat, nemíchat – to je ta nejpokojnější, nejvíc uklidňující činnost, kterou znám. Tom Manning sice říká – mám padesát chlapů, kteří to mohou udělat za tebe – ale na to kašlu. Tohle skákání ze střechy na střechu, pobíhání v kanálech, nechat se mlátit od kdekoho, to je prostě na člověka moc. Takže když přijdu domů, sundám si z opasku Samaritána – tak se moje bouchačka jmenuje – a dám si něco k snědku, neznám nic lepšího, než si vyrobit pár nábojů. Prostě v každým chlapovi je kus kluka, a jakože se Hellboy jmenuju, i já si potřebuju občas hrát.

Některé věci tajíme i sami před sebou. Obzvlášť sami před sebou. Ale on se rozhodl být k sobě upřímný. Upřímnost je první krok. Nemělo smysl to skrývat. Prostě a jednoduše ho miloval. Připadal si hloupě, ale byl celý nesvůj, když se ho nemohl co chvíli jakoby náhodně dotknout, zachytit jeho vůni, na chvíli slastně zavřít oči, představit si, že ho vezme pevně do ruky a...
Nezdravá závislost. Bylo to zvrhlé, ale nedokázal si pomoct.
Ano pokusil se ho zbavit. Odmrštil ho. Jako už tolikrát. A pak jen čekal až se vrátí. Vždycky se vrátil. Hračka, vzpomínka na dětství – jeho bumerang.

Fandom: originál – Profesor von Drak
Poznámka: Smutné na tomhle textu je, že se z části zakládá na pravdě.
---
„Zeptal jsem se na oblíbenou hračku. Víš, co odpověděli?! Primáni!“ sténal Marek P. zničeně.
„Povídej. Kávu?“ nabízel profesor von Drak.
„Čaj. Tlak mám vysoký i bez kafe.“
Zatímco vařila voda, přemýšlel Daniel, z čeho je mladý učitel vyděšenější. O svých sbírkách tentokrát pochyboval.
„Nejmírnější odpověď byla 'Kozy, vole'. Dokonce i holčičky…,“ Schoval hlavu do dlaní.
„Hlavně jim neukazuj, že tě ničí. A vůbec, pošli pár těch výtečníků ke mně,“ řekl Daniel.
Marek na něj pohlédl přes okraj hrnku.
„Pomůže to?“
„Stoprocentně,“ Daniel se nehezky usmál. „A bylinkový čaj ti uvařím vždycky.“
***
„Jaká byla tvoje oblíbená hračka?“
Úšklebek se rozšířil. „Mikroskop.“

Fandom: pokud sami nepoznáte, viz dole
„Uááááááá!“
Peter Parker letěl dolů.
„Iáááá!“
Peter Parker letěl nahoru.
Byl tichý, klidný večer v Yosemitském národním parku. Byl je to pravé slovo. Teď jeho ticho roztříštila kakofonie hlasů a výkřiky omladiny zkoušející poprvé bungee jumping. Kluci se kasali před dívkami a naopak. Některé školní výlety jsou prostě lepší než jiné. Učitelé to tak ovšem nevidí…
Mládež nahnaná po večeři do chatiček nepřestávala hlučet. Užívali si nepřítomnost rodičů a sázeli se, který z učitelů se nervově zhroutí jako první.
Jen jedna osoba opustila tábor. Peter Parker se nenápadně vytratil do skal.
„Uáááááá!“
„Iáááá!“
S velkou silou přichází i velké hračky.
Fandom: Spiderman

Položil jí ruce na ramena. Ztuhla, ale neucukla. Zrychlil se mu dech. Že by přece jenom měl naději? Musí využít příležitost, která se mu naskýtá!
Byla unavená z té věčné přetvářky. Tak ráda by se o někoho opřela, alespoň na okamžik. Ten muž jí nabízel moc a bohatství, snad i lásku. Mohla si dovolit to odmítnout? Váhala…
„Ozdůbko,“ vydechl, „má milovaná, nedosažitelná. Nechte minulost spát. Neodmítejte mě. My dva spolu… budeme neporazitelní.“
Slova rozbila kouzlo okamžiku. Angelika se mu vysmekla a její oči plály.
„Zahráváte si se srdci příliš mnoha lidí, Sire. Já však nejsem a nikdy nebudu vaše hračka!“

Z přízemí se ozýval smích, hlasitý hovor a další tlumené zvuky.
Na co zapomněl?
Opatrně sestupoval ze schodů. Sahal už po klice, a když se dotknul chladného kovu, vzpomněl si.
Jak jen mohl zapomenout?
Tryskem vyběhl po schodech, vrhl se do pokoje a začal zuřivě hledat v kufru. Našel, co hledal, a s vítězoslavným úsměvem se vrátil do přízemí.
„Všechno nejlepší k narozeninám, pane Weasley,“ řekl Harry a srdečně mu potřásl rukou a po chvíli zaváhání i objal.
„No ne, Harry! Mockrát děkuju!“ Pan Weasley zdvihl do vzduchu digitální kameru, která dřív patřila Dudleymu. A vůbec mu nevadilo, že nefunguje.

Fandom: Originál
Poznámka: Tentokrát opravdu hra na "bodík je bodík". K tomuhle drabbli mě tak trochu inspirovala mamka v kuchyni =D.
V dětství si strašně rád hrál se sirkami.
Začalo to tehdy, když se mu ztratilo chrastítko a v jednom kuse brečel. Zoufalá maminka vzala první, co měla po ruce – krabičku sirek – aby ho uklidnila.
Chlapeček pozoruhodně rychle přestal plakat.
Později se chrastítko našlo, ale už stejně nebylo potřeba. Chtěl si hrát jenom s krabičkou zápalek a poslouchat, jak se přesýpají.
Když byl větší, skládal si místo čmárání po papíře obrazce ze sirek.
Jednoho dne zkusil škrtnout. Fascinoval ho plamínek, zvolna se plazící po dřívku. Ještě víc ho fascinovala přibližující se siréna požárního vozu.
Když dokončil školu, rozhodl se stát hasičem.

Zase spolu uháněli po dálnici a svět vypadal jako rozmazaná šmouha. Patřili k sobě. Stroj a člověk. Nerozluční společníci. Dovnitř proudil horký letní vzduch a oba přestali vnímat čas. Nevšímali si zapadajícího slunce.
"KITTe? Kde jsi?" ozval se mužský hlas z palubní desky.
"Na dálnici, Majku," odpověděl počítač svým kovovým hlasem.
"Že ty jsi zase s Danielem? Okamžitě oba domů," zahřímal muž.
Vůz na dálnici prudce otočil a začal uhánět zpět.
"Vážně už musíme domů?" zeptal se desetiletý chlapec za volantem.
"Ano Dane, víš že táta není rád, když spolu jezdíme sami."
"Mám tě rád, KITTe."
"I já tebe, Danieli."

Fandom: Život
Poznámka: Doufám, že AU.
Pojistil se dobře. Ostnatý drát, slzný plyn, malé minové pole. A nápis ZÁKAZ VSTUPU v devětasedmdesáti jazycích. Přesto byly dveře temné komory uvřené na dva palce.
„Tlásná modlouštá tulišto. Tatíntova tulišto. Alíšek tě teď loztoulí, tulili, tulili z topečta dolů.“
Dali si papírové sáčky přes hlavu, modlili se a čekali, až zemětřesení ustane.
„Alláhu juniore, že ty si zase hraješ u tatínka v pracovně?“
„Ne, maminto. Alíšet ví, že nesmí.“
Znovu se vrátila k přípravě sekané.
„Pojď se mnou tulišto, něco zkusím.“
Vytratil se z pracovny s nevinným úsměvem a naditou kapsou.
„Maminto, Alíšet si jde hlát ven fotbal, jo?“

Fandom Harry Potter
Aj keď je zbytočné to uvádzať...
Z izby sa ozval tlmený výbuch. Okná sa slabo otriasli.
Severus sediaci v kresle pozrel na svoju manželku.
„Už zase?“ zamračene vrkol. „Jasne som povedal, že to v dome nechcem...“
„To si možno povedal,“ Hermiona zdvihla hlavu od knihy. „Ale nezabúdaj, že je to jeho obľúbená hračka.“
„Na to zvysoka kašlem,“ prskol podráždene. „Nebude sa zbytočne zapodievať takými hlúposťami...“
„Nie sú to hlúposti...“
„Je to čarodejník!“
„Má štyri... Ešte nevie, že je čarodejník.“
„Keby to aspoň vybuchlo pri elixíry...“
„Zvozil by si ho...“
„Určite... Granger je to...“ zabrblal.
„Čo?“ vyvalila oči. „Čo máš vlastne proti Malému chemikovi?"
„Ešte sa pýtaš?“