Wednesday

"Lidská krev protéká tělem rychlostí tři až čtyři míle za hodinu," oznámila Wednesday.

"Fuj!" Enid se otřásla. Jako mokrý pes, pomyslela si Wednesday. "Proč mi to říkáš?"

"Pracuji na svém nejnovějším textu," sdělila Wednesday. "Jde o mé zatím nejlepší prozaické dílo."

"Nech mě hádat," Enid si povzdechla. Jak dramatické, pomyslela si Wednesday. "Hromada lidí v něm umře."

"Možná. Je to nicméně jejich vina. Lidské tělo je tak uboze křehké. Věděla jsi, že když někoho kousne upír, za 6.4 minuty vyteče z těla oběti tolik krve, že zemře?"

Enid zavyla na měsíc. "Že já jsem radši nešla spát do lesa."

„Jestli jsem já černá ovce, pak ty jsi bílá vrána,“ pronesla dívka s podivným úsměvem, ze kterého se jí takřka podlomila kolena.
Spolubydlící se neusmívala často. Vždy si připadala mimořádně, že se tak usmívá pouze pro ni a cítila, jak se jí rozlévá radost všude po těle.
Wednesday možná působila, že byla obklopena temnotou, ale rozhodně nebyla černou ovcí. Navíc ta poznámka o bílé vráně.
„V přírodě ostatní vrány tu bílou uklovou,“ podotkla ohledně zvířecí teorie své přítelkyně. „Jestli tím narážíš na to, že mám problémy s proměnou.“
„Nenechala bych je,“ ubezpečila ji dívka pevně a stvrdila slova jemným polibkem.

Neutrální tvář Wednesday Addamsové se proměnila v čiré zhnusení.
Barvy. Úplně všude. Celé spektrum duhy s jasným akcentem růžové.
Dívala se do tváře své budoucí nejlepší kamarádky a chtělo se jí zvracet.
Růžové konečky vlasů, třpytivé oční stíny, lízátkový lesk na rty, kolem krku asi tak miliarda třpytivých nesmyslů s jinými nesmysly, růžový svetr přes uniformovou košili, červená sukně, každý nehet jiné zato výrazně pastelové barvy, duhové podkolenky, boty na vysokém podpatku. A ze všeho nejhorší byl ten úsměv.
Mladá vlkodlačice se na Wednesday vrhla a podávala jí cinkátkový náramek.
"Máme stejný, budeme ho nosit jako sestry."
"To raději umřu."