Vratislaveida

Praha žila. Všude se hemžili měšťané, řemeslníci a trhovci, stráž vyvolávala vyhlášky: "Král Karel, toho jména čtvrtý, nestrpí ve svém sídelním městě žádné násilné činy, především souboje na život a na smrt. Kdo zabije svého soka, tomu jest udělen trest hrdelní."
"Víš, co to znamená?" zeptal se syna Svatopluk.
"Když se dostanu do souboje, musím protivníka zneškodnit bez zabíjení," zauvažoval Vratislav. "Neměl bych ho bodat, to by nepřežil. Z sečné rány by mohl vykrvácet. Mohl bych ho praštit jílcem nebo záštitou, ale to bych se musel dostat blízko. Ale když mu dám pořádnou ránu plochou čepele..."
"Že se nemáš prát!"

Cestou do Prahy došla řeč i na Karlovu družinu.
"Slyšel jsem, že je teď na královském dvoře hodně Italů."
"Je to pravda. Ta země snad přetéká učenci a kavalíry," souhlasil Svatopluk, "a král Karel miluje umění, tanec a rytířské turnaje."
"Ty znáš nějakého Itala?"
"Samozřejmě. Na jedné hostině jsem se seznámil s mužem zvaným Bocaccio Disco. Tvrdil, že je nejlepší tanečník na světě. Rozhodně uměl skvěle šermovat. Vyprovokoval tři pány, kteří ho vyzvali k souboji. Každého z nich porazil, aniž utrpěl jediný škrábanec, a ještě se zeptal, zda by chtěli repete."
"Co mu na to řekli?"
"Ať jde do řiti."

Otakar z Chmelce položil Vratislavovi ruku na rameno a pravil: "Ještě bys mohl zvednout pár desítek balvanů a párkrát přeběhnout řeku v plné zbroji, ale už zvládneš udělat něco víc než ostudu."
"A potrénovat mistrovské seky," souhlasil Vráťa, "zatím šermuju dost jako začátečník."
"Časem. Teď musíš především dobře zastupovat svoji rodinu. Jednání s králem Karlem není hra. Tváří se, že se s ničím mazat nebude," připomenul mu jeho učitel.
"Tak pojď synku..." pronesl Svatopluk Krlec. "A tobě díky Otakare, že mi vychováváš kluka. Jak se má to tvé předešlé páže?"
"Celkem dobře. Slyšel jsem, že se vyšvihl ve Velhartické jízdě."

Už to bude rok a půl od doby, co Vratislava nechal jeho otec učit šermu. Vráťa byl tehdy hubený, pihovatý nemotora s propadlým hrudníkem, kterému čeládka žertovně říkala Převráťa. Pihovatý byl pořád, ale každodenním cvičením nabral svaly, naučil se celkem obstojně šermovat a jezdit na koni. Četná pokoření ho naučila skromnosti, úctě a vytrvalosti. Dovedl si při boji udržet hlavu čistou a nezaslepil ho vztek. Stal se z něho milý, ale statečný mladý muž. Jeho hrdost totiž utrpěla snad ještě víc ran než jeho ruce, které byly z velké části pokryty zahojenými šrámy. Byl připraven se vydat na cestu životem.