Vratislaveida

Spiknutí mívají mnoho vrstev, a když je zkusíte odhalit, nejspíš skončíte v slzách. Podobnost s cibulí je čistě náhodná. Kde ale začít s vyšetřováním?
"Potřebuji vidět listinu, která obviňuje mého otce!" prohlásil Vratislav.
"A pročpak? Nevěříš snad králi?" ušklíbl se Karel.
"Věřím, že váš důkaz není vymyšlený. Pokud je to pravdou, nemáte důvod mi listinu neukázat," vytasil Vratislav dlouho připravovaný argument, který ho mohl dovést jak k cíli, tak i do hladomorny.
"Na svůj věk a postavení jsi dost drzý," zvedl se král z trůnu. "Dotáhneš to daleko. Ale nemůžu tě nechat bez dozoru. Salvátore, pojď sem! Uděláš pánovi doprovod!"

"Nejlepší místo, kde si získat srdce dámy, je na turnaji," tvrdil vždycky Vratislavovi otec. "Já jsem Jiřinku poznal na klání, které pořádali páni z Tkalcova. Když jsem ji poprvé uviděl, věděl jsem, že se musím předvést v nejlepším světle. Ten den jsem zlomil devět dřevců."
"Nejlepší místo, kde si vybrat ženicha, je na rytířském klání," tvrdila služebným Vratislavova matka. "Já jsem toho svého poznala, když jsem mu ošetřovala rány. Vrhl se na prvního protivníka tak zuřivě, že se jim oběma zlomily dřevce. Svého soka bez problému srazil z koně, ale na vlastním se už neudržel. Spadl do hromady náhradních dřevců."

Rod Benátských kdysi nesl jiné jméno, které už odvál čas. Jeho nejstarší známý člen, Francesco, se narodil v Benátkách, ale žil v Německu, kde zbohatl jako kupec. Italské jméno však nešlo místním vyslovit, takže si začal říkat Benátský. Jeho syn Lodovico se přestěhoval do Říma a stal se diplomatem. Další hlava rodu Lucius také byl diplomat a dokonce se dostal mezi rádce Jana Lucemburského. Přestože většinu života strávil na cestách a neuměl moc česky, oženil se s Češkou a jeho syn se narodil i vyrůstal v Praze. Takže už po tři generace nikdo z rodu Benátských v životě neviděl Benátky.

"Zatraceně," poklekl Salvátor. "Když jsem ustoupil, uvolnily se nám ruce a tobě se otevřel prostor k útoku. Pak už stačil drobný sek, téměř bez nápřahu, a mám ruku v..."
"V obvazu," Vratislav si utrhnul kus rukávu a zaškrtil protivníkovu ránu. "Upřímně, měl jsem velké štěstí. Netušil jsem, že se do boje vrhneš takhle po hlavě."
"Tak mě to naučili. Nikdy mi to nešlo. Očividně musím změnit způsob šermu," povzdechl Salvátor.
"Ještě se omlouvám za urážku tvého otce," svěsil hlavu Vráťa. "Neměl bych nadávat na někoho, koho sotva znám. Dobrou noc."
Teprve teď si uvědomil, jak moc se mu třesou ruce.

On zaútočil? Tohle Vratislav nepředpokládal. Sám předem zaujal střeh s mečem namířeným proti protivníkovi, připraveným pro bod přímočarý a rychlý jako sluneční paprsek. Salvátor chtěl nejspíš využít moment překvapení, srazit mu meč do strany a zasáhnout Vráťu sekem svrchu. Rána přes čepel opravdu přišla. Ale Vratislavovy reflexy neselhaly. Zpevnil se proti nárazu a ruce mu vzápětí vystřelily nad hlavu.

Šermíři se v plné rychlosti srazili s předloktími před obličeji a zbraněmi nad hlavou. Ani jeden nebyl v pozici, ze které by mohl smysluplně zaútočit. Salvátora přešla touha postupovat kupředu. Začal se stahovat. V tu chvíli mu předloktí rozetnul Vratislavův protiútok.

"Salvátor Benátský."
"Vratislav Krlec."
Šermíři se představili a zaujmuli své pozice na dvorku krčmy. Vratislav hodnotil svého soupeře a snažil se odhadnout, co udělá. V krčmě působil jako typický tichý společník, který mluví, jen když má co říct. Vše nasvědčovalo tomu, že takovým způsobem bude i šermovat. Zaujal střeh s mečem vztyčeným, téměř položeným na rameno. Skvělý pro seky a kryty. Navíc ani zbytečně nepředsouval levou ruku, což je častý zlozvyk. Jeho postoj nenapovídal tomu, že se hodlá hýbat víc, než musí. Nejspíš bude vyčkávat na místě, připravený vykrýt příchozí útok a odpovědět vlastním...
V tu chvíli Salvátor vyrazil vpřed.

Vratislav se ubytoval v hostinci U Zlomeného rohu. Netušil, kdo tam jaký roh zlomil, ale nejspíš patřil ponocnému, protože ten se tomu domu obloukem vyhýbal. Vráťovi to ale bylo jedno, stačilo mu, že se tam mohl vyspat a posedět u džbánu řídkého piva. A jak už se u piva stává, začal myslet nahlas. "Zatracený Luciferus, nebo jak si říká!"
"Jaký Luciferus?" zeptal se mladý muž od vedlejšího stolu.
"Ten Benátský žvanil, co líže královi Karlovi škorně a komolí můj krásný jazyk."
"Vy myslíte Lucia Benátského, že? V tom případě je mou povinností vás vyzvat k souboji. Za urážku mého otce!"

"Co si mám teď myslet?" panikařil Vratislav. "Král tvrdí, že Tkalcov jsi dobyl a mámu sis vzal jako zástěrku, ty jsi vždycky říkal, že sis vzal mámu z lásky a Tkalcov dostal věnem, tak co je pravda?"
"Král byl celé dětství v řiti a teď mu podstrkují lži a pitomosti. To by si měli odvyknout, než je z toho vykurýruju škorní..." ulevil si Svatopluk. "Zajedu domů a přivezu pár pamětníků, svatební dokumenty a Jiřinku."
"A co já?"
"Budu tě potřebovat tady. Ta listina se nezfalšovala sama od sebe. Zkus zjistit, kdo se mě snaží zničit. Můžu se na tebe spolehnout?"

"Odejmutí majetku a titulu?" vykulil oči Svatopluk. "Jakým právem-"
"Klid!" zahřměl král. "Vše vám vysvětlíme osobně a v klidu. Zde přítomný Lucius Benátský nechal prozkoumat královské archivy a objevil svitek, podle kterého jste napadl a obsadil území sousedícího rodu pánů z Tkalcova a zakryl tento fakt svatbou s Jiřinou z Tkalcova, kterou jste využil k ospravedlnění svých územních zisků. Takový čin bychom potrestali výše zmíněným způsobem, neboť je to čin loupeživého rytíře, nikoliv šlechtice. Rozhodli jsme se však tento zdroj prověřit a dát vám šanci obvinění vyvrátit. Dáme vám odedneška dvanáct dní, pak musíte nám předložiti důkazy o vaší nevinně."

Jednání s králem právě započalo. Samotný Karel IV, hlava pomazaná, seděl na vyvýšené stolici před nástěnnou malbou nebes, obklopený oblaky a anděly. Jeho rádcové seděli mu po boku a Svatopluk s Vratislavem na prostých dřevěných lavicích naproti němu. Zvedl se vysoký hubený muž a lámavou češtinou pronesl: "Mé jméno jíst Lucius Benátský, krále Karla svrchní zrádce, a zahákuji jednání o obejmutí majetku a titulu rodu Krlců z Krlcova."
Jeho projev se setkal s potlačeným smíchem přítomných Čechů. Tlustý mužík vedle něj mu cosi pošeptal do ucha a Lucius rychle vyhrkl: "Rád bych se odpravil! Nikoliv obejmutí, nýbrž odejmutí neboli konfiskace!"