Originální

Tvá slova – táhlý tón blues, řítíme se autem zatáčkami společného života. Tančíme tango odděleně, každý sám jako siamská dvojčata – jeden bez druhého, oba společně.

Naše ztracená láska drolí se jak pískovec za zvuků rokenrolu. Milenci a milenky sbírají ta zrnka, omámeni jejich falešným voláním.

Vyhaslé city se nám rozbily za vichru samby. Kdo nám je dohromady dá? Čerstvý závan střepů v nás oheň rozdmýchal.

Jazzové hádky se nesou v povětří, nikdo jim nerozumí… tak jako my. Setři suchou slzu rozchodů a návratů.

Sladká slova popová se přisladká již zdají; každé koření přespříliš kořeněné se zdá. Jaké jídlo si dnes dáš?

Ulice pustnou, jediným společníkem je ta blikající pouliční lampa. Město se probouzí – díler za rohem rozjíždí svůj kšeft. Koks, met, co jen peněženka ráčí, na dluh nedává.

Můj vozík skřípe postranními uličkami. Rozedrané sandále měním za vyhozené conversky. Plátěnky vyloudily bezzubý úsměv, hned se mi kráčí líp.

Bezesný koráb krade sny, dává hrsti neřestí, aby si je člověk vytvořil. Sbírám láhev od vína, pár kaček ve sběru mi to vydělá.

Výrostci se mezi sebou mlátí, jdu o ulici dál… ulevit si.

Stoletý krok křižuje město bezcílně – vozík, celý můj majetek, čelím divočině města, dnem i nocí. Přijď si pro mě!

Koruna, žezlo a jablko. Tri veci, ktoré by mali patriť jeho synom. Spolu. Lenže tie trubky jedny hašterivé! Jak keby nevedeli, že len spolu...
Zavrtel hlavou. Tu žiadne ukážka Svätoplukových prutov nepomôže. Musia to zažiť. Spoluprácu.

Abdikuje. A skryje klenoty. Ten, kto ich donesie, bude vládnuť.

Ráno sa traja princovia stretli u brány a výnimočne sa zhodli.
"Náš otec..sa definitívne pomiatol", vyhlásil prvý.
"Tiež ti napísal, že si kráľ bota?" zastenal nešťastne druhý.
"Och nie. Ja som kráľ ro.." pokrčil ramenami prvý.
"Vyhrávaš. To ani nie je slovo."
"Robota!" zažiarili oči poslednému.
"Čože?"
"Heslo k šifre, čo zanechal mne!"

"Víš, jak jsme si mysleli, že máme v té hnědé bedně ve skladu ty šípy?"
"Jo?"
"Tak nemáme," ze dveří vykoukne hlava s duhovou parukou.
"Co to je za paruku?"
"Nemám tušení, ale ta byla v hnědé bedně."
"Nevíte někdo, čí je ta piksla nůžek?"
"Ne. Nevíte někdo, kde jsou naše nůžky?"
"Co erár schvátí, to nenavrátí," zní povzdech z kuchyně, "se mi zdá, že tyhle lžičky jsme mívali doma."
"Tak já odnesu tu hromadu bince na vyhození..."
"To jsou věci, který necháváme."
"Postříbřená špinavá holinka?"
"To je bota robota. Z výpravy. Se bude hodit."
"Na co?"
"Na Popelku, ne?"

Jejich úkolem bylo vyhladit lidský druh. Bohužel lidi z planety zdrhli na Měsíc, kde následně uhynuli, takže vlastně jejich naprogramovaný účel byl splněn. Banda robotů motající se po opuštěné planetě bez cíle... Naštěstí při první invazi ještě fungovala datová síť, tak si roboti stihli stáhnout veškeré informace. Časem začali napodobovat lidské chování a ti s rozvinutějším systémem zvládli i hrát příběhy.
"Skenuji, skenuji. Potvrzeno. Bota robota. Lokalizuji polohu."
"Bota robota byla nalezena. Nainstalovat na pravou dolní soupravu."
"Potvrzuji."
"Bota neodpovídá typu součástek. Zaměřuji přesnou polohu odpovídajícího systému."
"Projevují vděk. Bota robota byla nalezena. Stanete se mým robotem, dokud plechy nezreznou?"

V dineru jsem sypal cukr do kafe, jakoby to byla nejdůležitější věc na světě. Frank telefonoval z automatu.
„Jaký to je, bejt čaroděj?“ zeptal jsem se Naty.
„Něco je fajn – delší život, zdraví. Něco je blbý – pravidla, zákazy. A něco je fakt těžký – nemoci, co nevyléčíš, temný věci, co neodstraníš. Ale získáš přátele, co ti třeba pomůžou získat zpátky magickou sochu.“
„Debilní robot,“ majznul Frank portmonkou vo stůl, „opakuje, že mám stisknout 1, 2, 3... Mačkám čísla jako blbec a pořád se vracím na hlavní menu.“
„Lásko,“ usmála se Naty, „myslíš, že na magické univerzitě mají automat? Máš správné číslo?“

“Vidíš támhle toho maníka?”
“Vsadím boty, že...
“Že mu čouhá sláma z bot.”
“Jako v té písničce, já dál slámu v botách mám.”
“Ale snad brzo zjistí, kde ho bota tlačí, ne?”
“To by měl, jinak mu brzo poteče do bot.”
“Nakonec mu třeba nezbude nic jiného, než do těch bot prásknout.”
“Asi to tak nakonec dopadne. Takové jako on znám jako svý boty.”
“Mrkej na ty lodě, co má na nohách.”
“Černé jako bota.”
“Hehe.”
“Boty do roboty.”
“Spíš bych řekl, že by se to dalo použít místo botičky.”
“Sakryš, jde sem!”
“Jestli jsme těma řečma neudělali pěknou botu...”

Ve zprávách, v oběžnících, při poradách, které měly do porad daleko a spíš byly přehlídkou bezradnosti, padala slova modernizace, automatizace a robotizace. Vojtovi z toho šla hlava kolem a na oplátku ho napadala „deratizace“ na účet vedení.
Potom do továrny vpadla armáda robotů. Ve sci-fi podobné situace vypadaly dramatičtěji, ale Vojtovi bylo stejně zle. Lidi se začali vytrácet. Odpočítával, kdy se ztratí taky.
Proto ho zarazilo, když přišel v pondělí do práce a uviděl tam jednoho z inženýrských, jak kope do přístroje.
„Nějaká bota,“ ucedil k Vojtovi. „Nedělá, co potřebujem.“
Vojtu to potěšilo. Bo ta robota ho ještě pořád bavila.

Nudil jsem se. Potuloval jsem se ulicí. Po celé jedné straně byly jako vojáci seřazeny výdejní boxy a prodejní automaty. Na kafe, na balíky, na sendviče. Tento vyplivl paruku na míru, druhý zase boty podle tvaru chodidla.

Bezmyšlenkovitě jsem odkopl prázdnou plechovku. Přešel jsem přes protější ulici.
Zavřené obchody zívaly temnotou. Jen restaurace a bary dávaly vědět, že jsou otevřené svým bludičkovým světlem.

Vtom se zarazím. U okna uvidím ženskou blond hlavu. Nemůžu tomu uvěřit.

Vtrhnu okamžitě dovnitř. Ona se mě lekne. Díváme se na sebe pár sekund, a přece celou věčnost.

„Vždyť máš být mrtvá!“ vypustím ze sebe překvapeně.

Stalo sa to dávno, pradávno. Tak dávno, že sa to dostalo do ríše legiend, a len pozvoľne, ako fosília vynorujúca sa zo zeme, sa mýtus darilo oprašovať od nánosu povedačiek, domnienok, fantastických faktov a neoveriteľných, avšak zaručených právd.

Jediné, na čom sa archivári a bádatelia zhodli, bolo, že Orb zázrakov skutočne existoval. To, či bol skutočne čarovný, a jak presne, bolo predmetom vášnivých diskusií.

Najfantastickejšia teória tvrdila, že Orb dokáže plniť priania.
Skutočne, rod Jányov, držiteľov Orbu, zažil zázrakov požehnane.
Víťazstvá, úteky so šťastím, diplomatické úspechy, nepravdepodobné výhry...

Avšak jedného dňa Orb zmizol.

A moc a sláva Jányov začala upadať.