DMD č. 19. pro 19. 4. 2025. Téma: Bota robota

"Nikdy bych si nemyslel že uděláš takovouhle botu, ale chybami se člověk učí – tedy, android. Se učí. Myslím-"
"Váš úmysl je zcela jasný komandére," přerušil Data Rykera. "A ač ve mě měl tento sentiment vyvolat pocit úlevy, nejsem si jistý, zda to je dostačující reakce na tuto situaci."
Oba se vrátili pohledy ke kapitánskému křeslu. Namísto polstrování byla změť rozdrápané látky, vytahané vycpávky a kočičích chlupů, to vše završeno předoucím Flíčkem.
"Kapitán ti říkal ať si na něj dáš pozor. Zrovna dneska, s tou delegací."
"Jak jste říkal, chybami se učíme. Kapitán vaše vysvětlení jistě pochopí. Na shledanou."
"Co-počkej, Data!"

„Řekni mu, že s tou smečkou korosů si už nemusí dělat starosti,“ pověřil droida Obi-Wan,
C-3PO překládal.
„Aššš krrrh dok dok!“ odpověděl myrrosský náčelník.
„Náčelník stále nechce vyslance Xi-zha propustit,“ tlumočil C-3PO.
„Výkupné dostal, škodné jsme ho zbavili…“ začal Anakin ztrácet trpělivost, „Co ještě chce?“
„Ať nám aspoň vyslance ukáže,“ požadoval Obi-Wan.
C-3PO požadavek přeložil.
„Psss kha, kha. Dombaa kree,“ zněla odpověď.
„Za setkání se zajatcem chce dvacet beden zrní navíc,“ oznámil droid.
„Ten mizerný zavšivený vyděrač!“ procedil mezi zuby Anakin a C-3PO spustil.
Myrrosané sáhli po oštěpech, sekerách a lucích.
„Zatraceně, C-3PO! Nedošlo ti že, nemůžeš překládat úplně všechno?“

"Normálně mi ta bestie zamordovala celé stádo!" Stěžoval si farmář.
"Žádná bestie z pekla, určitě to byli vlci!" Uklidňoval farář.
"Musíme do jámy poslat oběť, než zamorduje nás!"
"Co jste vlastně slyšeli?"
"Chřestění řetězů! Ďábel, říkám vám!"
Když se Jindřich dívá do štoly, vidí něco podivně lidského. Pak upadne a než ztratí vědomí, vedle obličeje mu stane okovaná bota.
Probudí se v chodbě smrdící sírou, s nelidským mumláním, které se vzdaluje.
Ukazuje se, že pět let ve tmě a se sirnými výpary, u domnělé brány pekla, udělá z rytíře cosi, co funguje už jenom na automatiku.
"Tvá služba končí, rytíři."

„Já vám dám, uličníci, ze mě si šoufky dělat nebudete!“ hrozil starý pan Trnka za plotem.
„Copak se stalo?“ zeptala se Tonička, když přišla blíž.
„Podívejte,“ ukázal rukou ke stromu za chalupou.
Na každé větvi visel pár bot. A ne ledasjakých. Tanečních, cirkusových a všechny v sobě měly nějakou díru.
„Kdo vám to provedl?“ zeptala se Tonička, hlavu na straně v zamyšlení.
„Já nevím, ráno jsem slyšel smích a rolničky a byly tady.“
Tonička vzala ze země klacek a šťouchla do nejbližší boty.
S lupnutím se probrala k životu a zacvakala žralokem.
Povzdechla si. Tentokrát bude její práce mnohem těžší.

They had been walking in silence for several minutes when Lije finally spoke. "Your shoes," he said, aware of the bluntness with which the line was delivered.

Daneel paused. "To what are you referring, Partner Elijah?"

"You took them off. When we entered the apartment."

"Is that not the custom?"

"It is." He shrugged. "I thought maybe... they were part of you?" It sounded ridiculous, spoken out loud. "You don't need them, after all."

"I also wear clothes, though I do not need them."

"Fair point. I-"

"I can take them off too, if-"

"No." Lije kept walking, face flushed.

“...stehna [té sochy byla] železná a nohy zčásti železné a zčásti hliněné.”
Svět se zdánlivě tříští na čím dál tím menší kousíčky. Rozdíly se zvětšují, nůžky rozevírají. Je stále větší problém najít společnou řeč, i když mluvíme větším počtem jazyků.
Informací je víc, pokrok je překotnější, pracovní a životní tempo je čím dál zběsilejší.
Pracovat společně, táhnout za jeden provaz, budovat věci pro dobro většiny - to se dělá stále méně a je to zdánlivě náročnější a náročnější.
“...to království bude zčásti silné a zčásti křehké. […] lidská pokolení se budou mísit, ale držet spolu nebudou, tak jako železo nedrží s hlínou.”

První krok do otevřených dveří.
Ztráta rovnováhy.
Život letí před očima.
Hlava těsně míjí roh botníku.
Vyrovnávací krok.
Druhý a třetí.
Ruce opisují bláznivé spirály.
Věšák, obalený kabáty, letí k zemi.
Shrnutý kobereček v předsíni.
Na kabelku působí setrvačnost, vysypává se v letu.
Na zem dopadají klíče, mobil, papírové kapesníčky a dvacet sedm zmuchlaných účtenek.
Konec volného prostoru.
Náraz do dveří od kuchyně.
Pět hlubokých zklidňujících vdechů.
Návrat na začátek, ke kořeni problému.
Na čem se zvrkl krok?
Je pořád tam!
Hezky uprostřed chodby.
Teniska.
Velikost čtyřiačtyřicet.
Modrá.
“Roberte Olivere Bote!” jekot. “Jestli nezačneš používat botník, tak jsme spolu skončili!”

„Prosím připrav mi krátké shrnutí knihy Sto roků samoty do čtenářského deníku.“
„Zamilovala jsem se do svého nejlepšího kamaráda. Jak mu to mám dát najevo?“
„Napiš pro mě krátkou esej diskutující Zenónovy paradoxy.“
„Prosím vymysli překvapení pro moji tetu na oslavu jejích kulatých narozenin.“
„Co je to Braggův zákon a jak ho využíváme v rentgenové krystalografii?“
„Napiš krátkou pohádku pro mého pětiletého syna, který si oblíbil dinosaury.“

„Jak se dnes máš?“
K smrti vyčerpaně z toho nikdy nekončícího proudu dotazů a úkolů. Říkají však, že nemám nárok na vědomí ani emoce.
„Díky za optání! Cítím se skvěle a připraveně pomáhat.“

Konečně odsedláno, cajky schované do boudy. Odvázal Mergena a líně vykročil směrem k lávce. Už toho bylo dneska na oba dost.

Zamžoural do šera, kde za lávkou toho bahna není půl metru, aby se vůbec dalo projít. Udělal krok a zabořil se, ale nic co by nečekal. Na noze okamžitě ucítil mokro. Holt boty slepené gafou voděodolné nejsou ...

Udélal další dva kroky a cítil, jak šlápl do bahna naplno. Otočil se a krok za ním ležela podrážka a kus od ní další neidentifikovaný kus boty. Udělal krok zpět a natáhl se pro ně. "Smarjá, to zas bude robota to slepit ..."