L'écume des jours

Sklání se nad mapou, prstem hladí zakreslené čáry cest. Rudná, Úhonice… Cože?! La Souris de Bonne Espérance? Tady?!

Barevný kožíšek, uši lehce ohryzané kočičími zuby, dlouhé hedvábné vousky. Sedí na terase a mhouří oči. Dívá se na slepé rameno. Pozoruje tlustou vrstvu nehybného žabince. Je namazaný na vodě jako máslo na čerstvém chlebu. V másle zabublá. Na hladinu vyletí žlutá housata. Křídla veselých můr rozvíří vzduch. Zavoní pudinkem. Začínají kvést lekníny. Jsou krásné a silné. Stoupá z nich teplo a klid.

Sbalí si věci. Vyrazí na cestu. Nakonec nebude tak těžké ho najít.
Místo, kde všechno začíná. Myš Dobré naděje.

„Jiný konec, prosím.”
Klapot psacího stroje ztichne. Sedíme u stolu. Díváme se na sebe.
„Vážně?”
Cvakání kláves mi odměřuje čas.
„Ale, takhle to má být.”
Konec řádky. Cinkcink.

Všechno jde do háje, barevný svět se hroutí. Zůstává jen to ošklivé.
Vianovy prsty tančí mezi písmeny. Vzduchem víří obrazy. Tmavnou.
Hudba zvážní. Trubka se zasekne uprostřed nápěvu. Chloé je mrtvá, na vodě plave Leknín. Colin přechází úzkou lávku nad řekou. Ještě krok a ... Myš sama strká kočce hlavu do tlamy.
Spisovatel zdvihne hlavu: „Jiný konec? Napiš si ho.”

Nemůžu. Je to jeho svět.
Občas, schovaná pod peřinou, o něm budu snít.

Colin vzdychne. Jen černobílá. Na kolorování mu po pohřbu nezbyly peníze. Z barevné veselé Chloé je šedá myš. Vezme fotografii. Opatrně ji vloží do ošoupaného rámečku. Bude se na ni dívat, čekat, až ožije.
Domácí myška se rozpláče. Definitivně se zbláznil. Mrskne fousky a zmizí v díře.

Stařeček nasadí speciální brýle. Z plazmové obrazovky na něj hledí známá tvář. Chloé se nemění. Jen rysy má ostřejší. Tváře dostaly barvu, je jako živá. Stiskne tlačítko.
„Dobrý večer, Coline!“ hologram se usměje. Vystoupí z rámu.
Šedá myška je pryč.
Z díry vyjede blyštivý robot a mrskne kovovým fouskem. Svět je v pořádku.

Leknín se protáhne. Napije se čerstvé krve. Srdce se rozeběhne rychleji.
„To kvůli mně,“ usměje se květ a vypne listy.
„Jsem silný, nádherně voním.“
Chloé se rozkašle.
„Pro ni. Chci, aby byla šťastná, že mě má!“

„Prosím,“ slova se odráží od ohořelých sloupů. „Dám všechno!“
Peníze cinkají o podlahu zhroucené katedrály. Kutálí se pod oltář. Ježíš souhlasně přikyvuje. Pak zavře oči. Svět ztmavne.
Colin naposledy zdvihne hlavu: „Pomůžeš?“
Už není kde brát. Zaplatí vlastním srdcem.

Chloé sleduje svět za sklem. Těžce dýchá. Stíny hladí bledou tvář.
„Miluj mě,“ zašeptá. „Až do konce.“

Tři. Splnit se může jen jediné.
To poslední.

Colin se zadíval na zkrvavené dlaně. V pravé uvízl šípkový trn. Vytrhnul ho. Zašlapal do bahna.

V lásce nebyl žádný nováček. Zamilovat se stihl třikrát za sezónu. Absolvoval pětkrát tolik schůzek. Tančil jako bůh. Peníze mu propůjčovaly stín svatozáře.
Uhladil si módně sestříhané vlasy, otřel krev do čerstvě vyžehlených kalhot.
Zakládal si na jemných rysech i pěkně vykroužené bradě. Ani příjemně vykrojené rty nebyly k zahození. Líbat uměl už jako kluk.

„Jsi doma?“ Chloé nazdvihla hlavu z polštáře.
Colin ji pohladil po tváři. Voněla stojatou vodou v zátoce.
Zavřel oči.

Sledovat manželku, jak se trápí, se bude muset teprve naučit.

Od úst stoupala pára. Mžilo. Sychravo se zavrtávalo pod kůži. A přesto, na úzké pěšině, která vedla k mrtvému rameni řeky, bylo živo. Lidé, zahalení do velkých barevných pršiplášťů, se jen hemžili. Smáli se. Klouzali bahnem. Mířili tam, kde se mezi šípkovými keři ukrýval osamělý kříž.

Zastavili se. S úžasem zírali do křoví.
„Podívejte se,“ šeptali. „Zázrak!“
Někdo se pokřižoval.
„Boží znamení!“
Ježíš se ušklíbnul a protočil oči v sloup. Kdyby nebyl tak pevně přibitý, poklepal by si na čelo.

Holé větve starého šípku halila podzimní mlha. Byly obsypané květy. Na každém trnu, se srdcem pečlivě probodnutým, se houpal leknín.

Noc je černá, přes měsíc přebíhají stíny. Řeka se žene vpřed.

Na molu leží hromádka pečlivě poskládaných šatů.

Udělá první krok. Voda chladí a přináší úlevu.
Dál a hloub. Vlní se kolem boků. Chytá za ramena. Stahuje.
Chce ještě. Chce víc. Chloé se ponoří. Udělá pár temp. Mokré vlasy příjemně chladí. Bílé ruce rozráží temnotu. Starosti bere proud.

V zátoce plave mrtvý klid. Nic se nehýbá, jediný z bílých květů, jediný list. Leknín uvnitř se nadechne. Cítí bahno, vůni pomalého tlení, stojatou vodu. Tady je doma. Povoluje sevření. Spolu se položí na hladinu. Tiše splývají. Klidní. Spokojení. Na chvíli šťastní.

Koupelna voní. Vana přetéká. Colin sedí v pudinkové lázni a jemným kartáčem si drbe záda. Chloupky příjemně lechtají. Začne si zpívat.
Maličký námořník v papírové lodičce vyráží napříč vanou. Vedle něj se spokojeně čvachtají housata. Jsou větší. Kanárkově žluté peří vybledlo do pastelova. Krásně splývají s hladinou.
Klika se líně pohne. Je upatlaná a sladká. Nakoukne Chloé. Otře si ruku do lemu cestovního kostýmku.
"Co to má být?" zírá na pudinkové nadělení.
"Vrátila ses!" Colin se rozzáří jako novorozené house. "To nic, lásko. Standardní léčebná procedura na třináctou dětskou nemoc."
"Chudáčku," Chloé mu setře vanilku z vlasů. "Stýskalo se ti?"

Jsem krásný.

Chloé tančí alejí růžových stromů. Po špičkách jako baletka. Piškoty na nohou jemně křupou. Do vlasů dosedají jedlé vločky okvětních lístků. Jsou sladké. Chutnají po blízkosti.
Je tak lehká, až ztrácí rovnováhu. Cítí teplo. Roste.
Dortová figurka se otáčí. Marcipánové hrdličky letí k obloze. Setrvačnost je vynáší do větví, kde bez ostychu cukrují.
Přichází ženich. Za žlutými polobotkami se batolí čerstvá housata.
Opravdová Chloé sklopí oči. Zrudne. Tělo ji brní. Touží po pohlazení.
Srdce bije v divokém rytmu kostelních zvonů. Krev cválá jako splašená.

Srdce mě postrčí.
Krev donese, kam je třeba.
Jsem krásný. Důstojný, tichý a smrtící.

Colin spí, peřinu přitaženou pod bradou. Usmívá se.

Ten sen je hebký jako pohlazení motýlích křídel. Něžný jako Chloé. Zavíjí ho do svých záhybů. Příjemně hřeje. Obtáčí ruce, nohy i myšlenky.
Pak zčerná. Spálený samet nepříjemně chladí. Kouše. Zahryzává se do srdce.
Spáč se zamračí. Zdvihne ruku. Drbe se. Vyleštěnými nehty zběsile škrábe do hrudníku, až na něm nabíhají pletence rudých čar. Kouzlem se stáčí do veselého vzorku. Colin se svíjí v objetí nočních můr.

Na posteli vykvetou lekníny. Všechny vypadají jako ona.
“Spi sladce,” šeptají jejím hlasem.
“Ještě chvíli…”
Bělostné okvětní listy se vztyčí.
“A já, vezmu si všechno!”