DMD č. 29. pro 29. 4. 2025. Téma: Speed dating

"Crevane, klid."Blue mu položil ruku na rameno. Seržant se tásl. Zimou a vyčerpáním.
"Budu potřebovat tvoji pomoc."
"Já hlídám, ..tam..."
"Já vím, ale ostatní to zvládnou. Teď potřebuju tebe a tvoje šikovný ruce, jasný?"
"Jo,"Crevan kývl. Jako jedinný měl ruce v pořádku.
"Vem si tohle,"Blue mu podal tubu energy gelu.
"Je to hnusný."
"Jo, ale pomůže. A teď k tomu co budeš dělat, musím Jeana zalátat a ty mi pomůžeš..."
Blue se rozvykládal, Crevan vycucnul gel a poslouchal.
"Já tak nesnáším speed dating, cítím se pak tak využitej."
Blue se zasmál.
"Když to zvládneš, dám ti pusu."

Mravenečník, který býval profesionálním atletem, přišel se zajímavým konceptem propojujícím sport a seznamovací agenturu.
„Princip je jednoduchý – necháváme prosti sobě soutěžit dvoučlenné týmy ve sprintu. Členové mají příležitost se seznámit na startu a při samotném běhu. Pak dvojice promícháme,“ vysvětluje mravenečník. „Je to vlastně rychlé rande ve dvou významech.“

K založení agentury ho přiměly vlastní nepříjemné zkušenosti ze speed datingu určeného pro mravenečníky, kde seznamování probíhalo při lovení termitů v jednom termitišti.
„Každému není příjemné olizovat svou polovičku hned na prvním rande,“ vysvětluje mravenečník.

„Navíc partneři spolu musí umět udržet krok,“ dodává. „Těžko to bude klapat například gazele s lenochodem.“

“Měl by sis najít ženskou!”
“A kde, prosím tebe? Vždyť chodím jen do práce a z práce.”
“Tak zkus seznamku. Něco snad najdeš.”
***
“Dobrý večer, slečno.”
“Dobrý večer.”
“Líbíte se mi.”
“Vy byste mohl zhubnout.”
“Deset kilo?”
“Dvacet.”
“Kompromis - patnáct. A vy uberete makeupu.”
“Dobře. Dům se zahradou?”
“Byt, čtyři plus jedna.”
“Dům, ze zahrady slevím”
“Přijatelné. Tři děti.”
“Jedno dítě.”
“Dvě děti.”
“Dvě. Pes?”
“Kočka.”
“Hm. Papoušek?”
“Andulka.”
“Ulice.”
“Prosím?”
“Ulice, seriál.”
“Kobra 11.”
“Ulice.”
“Eh. Dvě televize?”
“Akceptovatelné.”
“Ruku na to?”
“Ruku na to!”
***
“Tak co? Jak to šlo?”
“No nevím, vypadá to, že se o víkendu žením.”

Tělo, ke kterému byli zavoláni, byl muž s několika bodnými ranami, podle stádia rozkladu mrtvý delší dobu. 

„Nebude jednoduché přesně určit dobu smrti,“ poznamenal doktor Watson.

 „Bylo to zřejmě minulý týden, nejdříve v úterý,“ oponoval detektiv. 

„Jak jste to mohl tak rychle poznat?“ 

„Má v kapse noviny z minulého úterý.“ 

Watson, obeznámený s Holmesovou poučkou o vylučování všech možností, namítl: „Počítal jste i s tím, že tam ty noviny mohl někdo dát později?“ 

„Jistě, Watsone,“ nenechal se znejistit Sherlock Holmes, „skvrny na novinách přesně odpovídají poloze novin vůči krvi vyteklé z těla a krev je i na pohled stejně zaschlá.“

Po sedmi letech je tu šance na titul. Finálová série jde do sedmého, nejzazšího utkání.
Po šichtě jdu na to koukat do svého oblíbeného sportbaru. Přicházím na začátek třetí třetiny, Kometa vede o gól.
Přemýšlím, kolik piv budu muset vycucat, bude-li se mač prodlužovat do zblbnutí. Kometa nic takového nedopouští. Přidává druhý gól, při soupeřově hře bez brankáře třetí. Rozhodnuto v základní hrací době, perníkáři mají smůlu.
Po jediném pivu si poroučím slivovici, po zvednutí Masarykova poháru kapitánem ji kopu do sebe. Platím a mizím, další tvrdý alkohol si v tomto baru dám až při příštím obdobném úspěchu mého týmu.

Stiahne ju za ruku k sebe, akoby s ňou chcel tancovať. Dotyk jeho rúk je ľadový. Pochopí, ako boli srdcia zmrazené. Počuje šepot tvárí, ktoré sa na ňom skrývajú. Chvíľu trvá, kým rozpozná mená, ktoré vyslovujú. Z černoty jeho tváre cíti závan smrti, ktorá sa jej zmocňuje. Akonáhle vysloví v duchu šepkané meno, zjaví sa v černi tvár, ktorá do nej vnára svoj pohľad. Viktória, Nataša, Sarah...je ich tak veľa. Zhovára sa s nimi, zhľadúvajú šťastné momenty, ktoré ich môžu vyslobodiť z jeho černe. Nohy sa jej pri záplave pohľadov podlamujú slabosťou. Púšťa ju...preruší reťazec, ktorý ho oslabuje.

Ruperta odjakživa (tedy asi od čtrnácti let) fascinovala dědova půda.
Dědovým koníčkem totiž byly drogy.
Ne jejich užívání. (Přinejmenším to rezolutně popíral.)
Děda vlastnil sbírku naprosto legálně získaných (to nikdy neopomněl zdůraznit) pomůcek a preparátů, jejichž koupě by dnes už zdaleka legální nebyla. Marihuanové tonikum, láhev pravé původní kokakoly (kterou vypít by byla svatokrádež), fenmetrazinové tablety, plnou krabičku ampulek pervitinu, amfetaminový sprej do nosu.
„Dědo," zarazil se Rupert, tou dobou student farmacie, „tady se píše amfetamin."
„No ano."
„A rok výroby 1935."
„Souhlasí."
„Jenže, dědo, to slovo tehdy neexistovalo. Látka ano, ale říkalo se jí benzedrin. Tohle musí být padělek."

Blížil se svátek jara. Opentlené dívky nesly ošatky plné sladkých koláčků na trh.

Děti výskaly a pletly se pod nohy.

Jiří se smíchem ukradl koláček z Milčina talíře: "Jestli ho chceš zpět, musíš mi dát hubičku.“

„Ne,“ odsekla.

Přeběhl k Verunce. Stáhl jí z copu pentli: „Belasá, má oblíbená, dáš mi za ni hudlana?

Pohoršeně prskla.

Další na řadě je Helga. Jirka stoji pod oknem a natahuje se pro dobrůtky.

„Kšá.“ teď tu byl a zahnaly ho. Koštětem.

„Co si má co vyskakovat, mladej.“ pohoršeně mu podmetla roztančené nohy.

„Doufám, že si aspoň jednou z vás zatančím.“ volal bezelstně Jiřík.

Tohohle démona znali od vidění.
Kapitán.
Třeba dostanou nějaké odpovědi?
Calum přistoupil blíž. Skoro poprvé využil autoritu, kterou mu dával jeho původ. Je to zapotřebí. Jak jinak může pomoct Normanovi?
„Co se stalo? Atentát?“ ptá se tiše.
Hodnotící pohled.
„To nemůžeme potvrdit.“
„Myslíte si, že za tím může být někdo z druhé strany. Jinak byste nás nehlídali.“
„To nemůžeme potvrdit.“
„Přece od války už uplynulo dvě stě let.“
„Sto pětasedmdesát.“
„Chodíte tam na výzvědy?“
„To nemůžeme potvrdit.“
Calum si frustrovaně povzdechl. To by bylo ohledně informací.
„No, aspoň tu teď máme dva vojáky.“
Démonka pokrčí rameny.
„Já jsem jen pošťačka.“