Poezim 2025

Je jako hadR.
A neskutečnej moulA.
Radši se nepteJ.

Když na trůn vstoupil, země zchudlá byla.
A lid skleslý, jehož víra se už vytratila.
Rozhod' se do své země vrátit blahobyt,
Elišky, matky své, památky hoden být.
Lesku a slávy říše jeho dočkala se,
I most i škola skví se dodnes v kráse.
Věk za věkem, dobrého krále vzpomíná se.

Trůn svůj hrdě zaujal,
Alexe Horna po bok vzal.
S pečetí obálky se skvěly.
Komici vůbec nevěděli,
Mají-li dar k plnění úkolů,
Ať už každý zvlášť, anebo pospolu.
Složit píseň, rozlousknout kódy,
Tropit nesmysly a ustát svody
Excentrických těch eskapád,
Rozesmát Grega a slávu získat snad.

Komediální soutěž Taskmaster, jíž vládne obr Greg Davies, kterému oddaně asistuje Alex Horne, je postavená na zadávání potřeštěných úkolů pětici komiků, kteří mají časový limit k nalezení chytrého/vtipného/jakéhokoli/dramatického/katastrofického řešení.

Bílého kostela věž odrážela se v hladině
a šikmé slunce zlatilo vinic svahy táhlé,
potom však na kraj tma a ticho padlo tak náhlé,
já jsem sama stála tam, v té dlouhé hrůzné vteřině.
Však ona pod věží kostela čekala a něžně
se usmívala, ač rty měla šedé, vyprahlé
a stíny okolo ní zvláštně byly protáhlé,
já jsem sama stála tam a zdálo se mi, že věčně.
Když prsten hradeb kostel svírající
rozzářil se světlem elektrických luceren
ona po schodišti vstříc vyšla mi jak sen.
Jako podzimní listí padající
hned rozvane se v nic, z mé dívky z Weißenkirchen
v tom okamžení zůstala ozvěna jen.

A/N: Až jednou, tak asi v polovičce září – když jsou ještě dlouhé teplé večery, ale hrozny už dozrávají –, nebudete mít co dělat, nasedněte do vlaku a jeďte do Bílého Kostela ve Wachau. Hleďte ovšem jet takovým spojem, abyste tam dorazili právě při západu slunce. Až přijedete k Dunaji, odložte knížku a dívejte se z okna; a až už budete v údolí Wachau, přestaňte si vůbec cokoli myslet nebo povídat nebo zpívat a jen se dívejte a žasněte. Je to pyšný kraj. Když ho nepozdravíte, jak se sluší, zatáhne oblohu mraky, urazí se a ukáže se vám jako docela všední kousek Rakouska jednadvacátého století. Jestli ovšem provedete všechno správně, přejedete v tom vláčku do jiného světa. Potom se v Bílém Kostele ubytujte – nejlépe v bílém domě s lomenou střechou, který voní po staletích – a hned se jděte ven projít. Vesnička bude už ponořená do tmy a docela liduprázdná, ale když dojdete až pod kostelní věž a tam zůstanete chvilku stát, ukážou se vám ti, kteří tu žili dávno před lidmi, po staletí tu žijí s nimi – a jednou tu možná znovu budou žít bez nich. Pokud se to stane, pozdravte je slušně, poděkujte jim a potichu odejděte. Nemají rádi příliš vlezlou společnost. Budete-li chtít, můžete se pak jít posadit do jedné z mnoha místních vináren – a jestli jste se místním duchům zalíbili, možná vás dovedou až do té své: do té, kde na každém stolku stojí svícínek a svíčičky v něm rozsvěcejí malí skřítkové.

Když hrozí mi, že budu tíhou zbořen
problémů, co jeden za druhým se přibývati zdají,
vejdu ve svět, z jehož krásy lidský dech se tají,
a jenž je z pera Mistra stvořen.

Ten svět je plochý, v širý vesmír vnořen,
a ač nemožný on zdá se jak ve středu, tak i na okraji,
je plný fantastických tvorů, lidí, čarodějek, hrdinů i bájí,
a k tomu všemu s vtipem, jenž pro mě stále nepokořen.

Když jsem v tom světě, moje duše jásá,
(a může hrdinou mým býti kterýkoli),
vždy tělo mé se smíchem hned natřásá.

Já cítím, jak se smutek ze mě střásá.
Ten svět je lékem na všechny mé boly,
Zeměplocha, mé duše, srdce spása.

Soucitný déšť pláče smutek
a bolest romejší.
Je pozdě na dobrý skutek.
Vzpomínky konejší.
Celé týdny jsem prolkala.
Již nikdy nezajdeš k nám.
Tak málo jsem ti říkala,
jak hodně tě ráda mám.
Den bez tebe dlouhý je jak noc,
v srdci studený vítr fučí.
Chybíš mi stále opravdu moc.
Chtěla bych k tobě do náručí,
z tebe však maminko má drahá, ach,
zbyla jen hrstka popela a prach.

V zoo vždycky po setmění
všechna pravidla se změní.
„Abrakadabra,“ praví pásovec
a v místě, kde předtím byla klec,
je noční savana nebo les bez hranic,
kroky a skoky nezdrží už nic.
Člověk, když tu zůstane v tu chvíli,
zjistí, že ho mříže obklopily.
A to mu ještě štěstí přálo
– tolik očí se na něj zvenku upíralo.
Žirafy, kosmani, krokodýli.
Vlci a lvi si drápy nabrousili.
Nezbývá než čekat do svítání,
po kterém nezbude stopa ani
po velkém útěku, o kterém vypráví
na kopci opodál skálolez skákavý.

Poprvé, když jsi ji spatřil,
zbavila tě dechu
a přál sis, abys k ní patřil,
sobě pro potěchu
a na mou přítomnost
ohlížel ses málo.
Byla jsem cizí host,
něco, co v koutě stálo
bez krásy, bez ceny
něco, co užitku nemá,
však ty, můj milený
a tvoje prosba němá
mě s ní nakonec smířila.
Holt jsem tu šavli koupila.

Tvůj horký dech mi splétá chladný sen,
a v kůži cítím stopy tvojí vůně;
jsi žár, jenž vládne listím zkřehlým všem,
a v šeru svítíš, když mi srdce stůně.

Tvá ústa šeptem hladí můj tichý strach,
a každý dotyk vnáší světlo blíž;
jen v tobě mizím, srdce bije na poplach,
když dlaně tvé mi rozevíraj kříž.

Když neseš mě, jak vítr nese chlad,
můj dech se láme o tvůj pevný rám;
a v každém kroku roste tichý hlad,
jenž volá po tom, že být blíž ti mám.

Tak, lásko, přijmi tělo, hlas i tmu:
jsem celý tvůj — a láskou k tobě mřu.

Slyš ty, kdo zaplatil můj život býkem
když vlčí národ chtěl mě odmítnout,
kdo včas a znovu splatil jej, jak zvykem,
když od přátel jsem se bál odvinout;

Slyš ty, kdo jediný jsi z vejce vzešel,
kdo přítelem mým neváhal ses stát,
kdo zachránil mě včas, když pryč odešel
jsem jako hlupák s hloupými si hrát;

Slyš ty, kdo byl jsi přísným učitelem,
však nejvíce mě ze všech v lásce měl,
kdo učil mě řeč sambarů i šelem,
a jako vlastní krev mě chránit chtěl:

Já přísahám, že budu do konce svých dní
vzpomínat vás a ctít, jak Zákon džungle zní.