DMD Bonus č. 08 pro 26. 4. 2026

"Takže... Co zatím máme?"

"Ten muž měl na sobě okvětní lístky růží a tulipánu... Což... Moc to nedává smysl."

"Bude muset, pokud se chceme posunout dál. Co dál jste našli? Ten nedopalek... Nějaké DNA?" 

"To tam nechal někdo od nás. Zapomněl jsem jméno... Fred?"

Odpověděl mu, jak kdyby to rozhodně neznamenalo porušení asi půlky zásah pro vyšetřování.

Nebyl impulzivní. Nyní ho to však vzalo. Tohle bylo osobní.

"Děláte si ze mě srandu?! Kurnik, vy jste fakt nemožný. Kontaminovat místo činu nedopalkem..."

"Už má postih."

"Mně je, kurnik jedno, že má postih. Já chci vyřešit ten případ, než padne někdo další."

Děda vešel do pokoje a usmíval se pod vousy. Děti na koberci, kde si hrály s dřevěnými vláčky, a dospělí u stolu. Děda se obrátil rovnou na děti.

„Už jste někdy viděli hrnečku vař?" Zeptal se, jako by celý život čekal na to, až bude moc tuto otázku položit.

Děti se na sebe podívaly. Odpověď byla jasná. Ovšemže ne.

Děda se tajuplně pousmál a řekl: „Pojďte za mnou."

Vedl je chodbou, pomalu, skoro slavnostně. Když vešli do kuchyně, konečně to uviděli.

Na lince hrníček s kváskem na koláč a taky jeho plná linka, jak kynul.

„No vida," pronesl. „Hrnečku vař."

Neměl by se takhle cítit.

Nedokáže tomu zabránit.

Do jejích snů utíká stále častěji.

Zpravidla se odehrávají v přírodě.

V lese. Koruny stromů mu připomínají zeleň jejích očí.

U jezera. Její kůže se třpytí kapkami vody.

V rozkvetlé zahradě. Květiny nevoní ani zdaleka tak sladce jako ona.

Na pláži pod dotekem zapadajícího slunce. Kde ta dívka zpívá Scarborough Fair.

Každá vteřina v její blízkosti bortí hradby, které kolem sebe postavil.

Až nakonec...

Nedokáže pokušení déle odolat.

"Zpíváš krásně."

Pohlédne na něj. Nevypadá překvapeně, že ho tu vidí. "Děkuji."

"Víš, kdo jsem? Bojíš se mě?"

"Proč bych měla? Jsi můj Sen."