Sandman

Touha a Zoufalství, blíženci a nejmladší z Věčných, mají příbytky vedle sebe.
Dům Touhy je ohromný a okázalý, stvořený k jejímu obrazu. Touha s rozkoší dlí v jeho srdci.
Dům Zoufalství je stínem domu Touhy. Leží u jeho pat a táhne se šerem do daleka. Jeho střed je stínem srdce, pochmurný a plný zrcadel.
Zoufalství posedává v jeho středu, háček prstenu zaťatý do kůže stehna, pohledem přejíždí od zrcadla k zrcadlu. Trpělivě čeká, až pohlédnete do některého z nich a spatříte stíny svého srdce.
Kdo uvěří, že stíny, které spatřil, jsou celá pravda, propadne Zoufalství a vstoupí do jejího domu.

"Tady je sekce se zmrzlinou," nasměroval mě můj průvodce Sněním. Začaly se mi sbíhat sliny, když jsem viděla všechny ty příchutě.

"Ne, nemůžu," vzpamatovala jsem se. "Ještě bych přibrala."

"Tohle je sen. Ve snu se nepřibírá."

To mi stačilo. Vrhla jsem se na zmrzlinu jako hladová lvice.

"A kam půjdeme teď?" zamumlala jsem, pusu plnou čokolády.

"Teď?" Můj průvodce se zakřenil. "Ukážu ti úsek častých nehod."

"Ale ne," zarazila jsem se. "Nebude tam... krev, že ne?"

"Kdepak."

"...Tak tady se lord Morfeus koupe a zatímco ho ostatní šmírují, zakopávají o vlastní nohy," prohlásil průvodce.

Tentokrát mi sliny netekly kvůli zmrzlině.

Constantine si zapálil cigaretu. Zaškaredila jsem se.

"K věci, prosím."

"Jak chceš, krásko." Vyfoukl kouř do vzduchu. "Sandman, to je kapitola sama pro sebe. Jeden z nejmocnějších Věčných. Nemá vkus. Chodí oblékaný jako strašák."

"Ještě něco?"

Constantine se zamyslel. "Je to cíťa. Rád předstírá, že je nedostupný, ale ve skrytu duše je to romantik."

"Skvělý," povzdechla jsem si. "Co teď s tím mám jako dělat?"

Pokrčil rameny. "Co já vím. Jsem exorcista, ne párový psycholog."

"Ale jak by ses zachoval na mým místě?"

"Upřímně? Prostě Morfea plácni po zadku. Pak pochopí, že o něj máš zájem."

"Že se vůbec ptám."

"Být členkou Snění vyžaduje odříkání, sebeobětování a..."

Sen ztratil nit, když jsem mu do obličeje frnkla kuličku papíru. Obočí mu vylétlo dramaticky nahoru.

"Ty mě vůbec neposloucháš."

"Ne, protože je to nuda." Frnkla jsem po něm další kuličku.

Sen ji zachytil v letu. Pohotový parchant. "Připomeň mi, proč se tě snažím vychovávat a respektovat, když se chováš jako malá?"

Věnovala jsem mu zářivý úsměv. "Protože mě zbožňuješ."

"Drzé dítě."

"Sexy Sen."

Přimhouřil oči a přitáhl mě k sobě. "To odvoláš."

"A co mi uděláš, když neodvolám?"

Sen přiblížil svou tvář k mé... a nacpal mi kuličku do nosní dírky.

"Hej!"

Hlínu prorazila ruka. Ábel se prodral ven z hrobu, do kterého ho Kain pohřbil. Tentokrát ho praštil do hlavy čajovou konvicí poté, co si Ábel troufl prohlásit, že preferuje kávu.

"Ahoj, Irvingu!" zahlaholil Ábel. Maličký zlatý gargoyle poskakoval okolo a pištěl.

"Ne, neboj se, Kain to nemyslí zle, jen je prostě cholerický, Irvingu," mumlal Ábel, zatímco se vrátil do domu.

"Ten gargoyle... se jmenuje Goldie!" zavrčel Kain.

"Ale..." Ábel zvažoval, jak ho jeho bratr popraví tentokrát.

Záhy to zjistil, když ho Kain prohodil oknem... zavřeným.

"Kdo by si pomyslel, že defenestrace funguje lépe než konvice," pohladil Kain gargoyla po hlavě.

"Na počátku všeho byl..."

Sen otevřel oči a rozhlédl se. Miliony hvězd. Dvě z nich mu spadly do očí.

"A co se stane potom?" zašeptal povědomý hlas.

Sen ulehl na lože z vlčích máků. Snil o lásce, bolesti, ztrátě, smíchu, naději. Mohl spát celá tisíciletí anebo snad jen okamžik, ale když znovu procitl, rozpínaly se okolo něj světy, širé, rozmanité, zaplněné tolika životy a ještě více sny.

"A co budeš dělat nyní?" zeptala se dívka, kterou rozpoznal jako svou sestru.

Sen se odebral do svého paláce. Usedl na trůn. A i dnes, o miliony let později, na nás stále dohlíží.

"Pojď sem, či, či, či."

Kočka se zlatavou srstí mi věnovala zkoumavý pohled chytrých černých očí. Pozastavila bych se nad jejím vzhledem - kdyby se mi to celé nezdálo.

"Kdo je kočičí zlato? Ty jsi kočičí zlato!" natáhla jsem k ní ruku a pohladila ji po hřbetě.

"Takové chování si vyprošuji," promluvila kočka.

Nevyskočila jsem leknutím metr do vzduchu, ale bylo to o chlup (kočičí, jak jinak). "Promiň... ehm, prozradíš mi, jak se jmenuješ?"

"Ve jméně je moc. Ne."

"Fajn," ušklíbla jsem se. "Tak ti budu říkat Zlatuško."

"Dobrá. Jsem Morfeus."

"Hmm. Zlatuška se mi líbí víc."

"Nepokoušej své štěstí, smrtelnice."

"Vyžaduješ asistenci?"

"Ne, ne, já sama! Já to zvládnu!"

"Dobrá," Morfeus sepnul dlouhé bledé prsty a pozoroval mě, ve hvězdných očích jiskřičky pobavení.

Odolala jsem pokušení vypláznout na něj jazyk a soustředila se. Snažit se pozměnit sen bylo obtížné, dokonce i pro lucidního snílka.

"Nejsem zběhlý v lidských výrazech, ale věřím, že podobně se tváří jedinci trpící zácpou."

"Hej! Je to těžší, než vypadá."

"Ne doopravdy," jedním mávnutím ruky Morfeus vytvořil ladného koně. "Teď ty."

Zkusila jsem to. Výsledkem byl chromý křeček.

Morfeovy rty zacukaly. "Vidím, že ani zoologie není tvou silnou stránkou."

"Nesnáším tě."

"Ne, to není pravda."

"... Možná."

Delirium se cítila bezpečně v meziprostorech. V místech, kde nikdo nebyl doma a odkud se většina lidí snažila dostat rychle pryč, jí bylo skoro dobře. Existovala odnepaměti, ale s příchodem moderní doby jich přibývalo. Podchody a detenční tábory, vzdušný prostor a demarkační linie, čekárny a vazební cely. Místa bezčasí chráněná od každodenních změn, které nenáviděla, zato bezpečně zmítaná náhodami a nehodami, které byly jejím elementem. Milovala tunely londýnského metra v prázdninové dopravní špičce plné výluk. Za bouře ráda sedala v odbavovací hale Paříž Orly, lízala nanuk z Duty Free a s rozkoší sledovala světelnou tabuli plnou zpoždění a zrušených letů.

"Těchto konin už mám plný zuby!"

Ať jsem se rozhlížela sebevíc, svět okolo byl zaplavený slepicemi. Kvokaly, klovaly, pletly se mi pod nohy.

"Myslíš slepičáren?" opravil mě můj průvodce. Zaškaredila jsem se na něj.

"To je fuk. Morfeus má zvrhlej smysl pro humor. To je čirá pravda... nebo se do země propadnu."

Nepropadla. Místo toho jáma pukla pod jednou ze slepic.

"Prosím, řekni, že odsud můžeme vypadnout?" požádala jsem.

"Dobrá."

Vydali jsme se k zámku.

"Proč vlastně Morfeus přivolal všechny ty slepice? Proč zdržuje a nechce mě vidět hned?"

"Musí si napřed naondulovat každičký chlup na těle."

"Já to věděla!"

"Ha. Zajímavé."

John Constantine si zapálil cigaretu. Sen si povzdechl.

"Constantine..."

"Já vím. Tady se nekouří. Co potřebuješ tentokrát, lásko?"

Sen se zamračil. "Moje noční můry se rozmnožily. Chci, abys je pochytal."

John povytáhl obočí. "Nemůžeš jim prostě dát krabičku kondomů, aby se přestaly množit?"

"Constantine!"

"Fajn, fajn," protočil John oči. "Máš štěstí, že jsi sexy," zamumlal. "Tak hrrr na ně!"

Pronesl zaklínadlo a vzduchem se rozeznělo mňoukání, jak se objevilo dvacet koček a vrhly se na neposlušné noční můry.

"A co mám dělat s těmi kočkami?" pronesl později Sen.

John si odfrkl. "Co já vím? Jsem exorcista, ne zvěrolékař."

Po dvou, třech krocích pozná, že je to sen, sen jen pro ni. Písek pod tlapkami je měkký, podvečerní paprsky jí prohřívájí srst. Ve vzduchu jsou cítit pomeranče, mořská sůl a závan čerstvé krve. Na pahorku, ke kterému kráčí, se proti slunci zvedá strom. Je obsypaný jejími dětmi, dosud jsou slepé a holé, bezpečně sevřené v poupatech.
Když usedne k teplému kmeni, sedí vedle ní i on, nádherný černý kocour s hvězdami v očích. Beze slova se o sebe opírají a čekají, až děti s tichým lupnutím dozrají a začnou se pomalu snášet k zemi. Chytají je do měkkých tlapek.

"Bratře?"

"Hmm?" Sen neodtrhl pohled od řady rozpracovaných nočních můr.

Smrt k němu přistoupila blíž. "Co to děláš?"

"Přemýšlím."

"Nad čím?"

"Nedokážu se rozhodnout, na které noční můře mám začít pracovat dřív," zamračil se Sen. "Jsem... zcela paralyzovaný výběrem."

Zalapal po dechu, když ho Smrt popadla za ruku a začala táhnout pryč. "Co to děláš, sestro?" ohradil se Sen.

"Mám dost tvého fňukání. Jdeme do hostince."

***

Později nad korbelem piva si Smrt zahrála na dohazovačku a seznámila bratra s Hobem Gadlingem.

"To byl tvůj plán celou tu dobu, že?" obvinil ji Sen o šest století později.

Smrt se jen usmála.

Staletí žil Hob v rovnováze. Bez stresu. Myslel, že světské pocity se mu už vyhýbaly. Pletl se.
Sevřel prsty vařečku a zamíchal v hrnci. Předpokládal, že záhy přibude jako přísada jeho rozdivočelé srdce a proskáče mu hrtanem do omáčky.
Pozval Cizince na večeři. Tentokrát domů. Pitomec.
Věděl, čím je. Vůbec se Morfea nezeptal, zda potřebuje jíst. Co konzumují antropomorfní vtělení?
Hobova nesmrtelnost byla velkým zázrakem. V minulosti byl vědec, taky věřící. A neměl odpovědi. Věda byla jako diferenciální rovnice, víra její omezující podmínka. Nevysvětlovaly nic.
Ani proč se bytosti starší, než je Bůh, rozhodl nabídnout něco tak přízemního jako večeři.

"Ahoj, lásko," pronesl John, když se Sen za ním zhmotnil, zatímco si ohříval večeři.

"Jak jsi věděl, že jsem to já, Constantine?"

John se k Morfeovi otočil. "Jednoduše. Máš hned několik poznávacích znamení."

"Opravdu?" Morfeus povytáhl obočí. "Vysvětli."

Byl to příkaz, ale John ho hned neposlechl. "Nezapomínáš na něco?"

Morfeus si povzdechl. Přitáhl Johna k sobě a políbil ho.

"To je lepší," John se zakřenil, když od sebe odstoupili.

"Ta poznávací znamení, Constantine."

"Dupeš jako slon, páchneš jako opičák a funíš jako nosorožec."

"Constantine!"

"Jenom si z tebe střílím," John políbil Morfea na nos. "Viděl jsem tvůj odraz v mikrovlnce."