Autorův výběr 2012

Dlouho jsem váhal, ale nakonec jsem vybral tohle. Bylo to možná proto, že z hlediska komentářů je nedoceněné, nevím. A nebo prostě proto, že jako jedno z mála nevyvolává záchvat smíchu. Jo, dělám si srandu z věcí, které jsou pro mě důležité, abych si to nemusel přiznat. To ale dělá spousta lidí.
Mám k tomuhle drabble vztah. Je dobře napsané, alespoň si to myslím. A má pro mě osobní význam. Tak mi snad odpustíte, že je to trošku explicitnější slash.
Rozepínání Iantova saka bylo pro Jacka důvěrně známým pohybem. Přesto si neodpustil pohladit ho po ramenou. Hladká vlna kapitána naplňovala klidem.
Kravata byla hedvábná. Když ji rozvazoval, chladivě klouzala v prstech. Otřel ji Iantovi o tvář. Velšan se usmál. Potichu zavrněl.
Jack přistoupil blíž, zajel rukama mezi vestu a košili. Temně rudý rayon zadního dílu mazlivě sklouzl po hřbetech, švýcarská bavlna suše a hřejivě ulpěla v dlaních.
Přezka opasku z italské kůže tlumeně cinkla o podlahu.
Pár vteřin ticha, elektrizující napětí. Přitiskli se k sobě, políbili se.
„Tohle je teprve kvalitní materiál,“ zavrčel Jack a zaryl nehty do Iantova zadku.

pozn.: Ne všechna moje drabble byla taková, jaká bych chtěla, aby byla. Některá se naopak napsala sama a zkracováním prošla téměř nedotčena. Tohle je jedno z těch druhých, navíc mám pocit, že vyznělo přesně, jak jsem chtěla a snad se i líbilo.
Téma: Danajský dar
„Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, který tě vyvedl z Egypta, z domu otroctví...“
Rebbe Mojše Schul se opírá o chladnou zeď synagogy a kývá se dopředu, dozadu, dopředu. Býval by se touto dobou modlil ma’ariv, večerní modlitbu, ale dnes ještě dlouho nebude mít klid. Přesto cítí, že se potřebuje modlit víc než kdy jindy. Přes rty mu ale přecházejí jiná slova, svatá slova knihy knih.
„...prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají...“
Okno rudě září, ohně planou po celém ghettu, vysoké, nenasytné ohně.
„Požehnaný jsi ty, Pane, králi světa... ale proč tolik zkoušíš své věrné?“
pozn. 2: Citace pocházejí z 5. knihy Mojžíšovy, poslední řádek je typický začátek židovských modliteb a požehnání.

Mno. Co jsem napsala a zveřejnila, to ať hodnotí ostatní, citový vztah mám skoro ke všemu s výjimkou pár bjbózních výkřiků.
Nicméně k těm, které jsou pro mě důležité, rozhodně patří i tenhle dosud nezveřejněný kousek z mého malého fandomu (byl napsán v řádném termínu, ale nešel ven, především proto, že to nebyl první nápad k danému tématu - to mi takhle Tess půjčila síťku na nápady, a najednou jich bylo až moc). A tak se může aspoň i u mě symbolicky potkat konec se začátkem.
(O pohanském kultu čarodějů z Dolomit pojednává i tenhle starší kousek http://sosaci.net/test/node/262/14141#comment-14141)
Téma: Gloria
Čarodějové z hor dodržovali zvyklosti ostatních a děti obvykle nechávali řádně pokřtít.
Ale důležitější byly jejich vlastní obřady.
Rodina stanula na horské planině. Louka zářila zelení, modříny byly zelenomodré, borovice temné.
Matka položila chlapce na zem. Hluboce se uklonila.
"Paní, děkujeme vřele za tohoto chlapce. Kéž ho obdaříš svou přízní…“
"...přijmeš ho mezi své věrné a zahrneš svými dary..." navázal otec.
Poté, co všichni vyjádřili díky a úctu dobré bohyni, podržel otec chlapce ve vzduchu, pak ho nechali dotknout se stromu, trávy i skály, ponořili ho do proudu bystřiny. Ani nezaplakal.
Když ho přijala zpět, připadala si nejšťastnější na světě.

Spousta mých letošních dílek stála za houby. Někdy jen proto, že to byly blbůstky pro pobavení, bohužel se mi to párkrát opravdu nepovedlo. Přesto většina mých drabblů obdržela spoustu milých, pochvalných komentíků. Strašně moc děkuji všem! I z tohoto důvodu jsem nejdřív měla pokušení dát sem jeden kousek, který se mi opravdu líbil, ale zůstal skoro úplně osamocený a já nevěděla (a stále nevím) proč, ale nakonec jsem si řekla, že to tu musím zakončit pozitivně - něčím, co se zároveň líbilo mně i čtenářům :). Je docela vtipné, že je to zároveň drabble na úplně první téma, tedy aprílové ;).
Mám ho ráda i proto, že se mi v hlavě vylíhlo ještě před zadáním tématu a přesto sedělo, což se zase tak často nestává :). Taky je lingvistické a latinářské k tomu. A nevědomky jsem v něm použila i první téma z loňska. Takové skvělé drabble člověk mít rád musí! (což není příkaz ;))
U stolu seděl klasický filolog. Doktor, kandidát věd, docent, píejdždý. Byli dva.
Jeden horlivě přeškrtával štosy papírů červenou fixou a broukal si „Proč bychom se netěšili“. Druhý zíral na latinsky popsaný papyrus, který archeologové objevili nacpaný mezi několika kameny v hrobce neznámého faraona.
„Pane kolego.“
První zvedl hlavu a přerušil árii.
„Domnívám se, že jsem objevil konjunktiv futura.“
Vlny se vzedmuly. Aktivní, spící i vyhaslé sopky počaly chrlit žhavou lávu. Země se otřásala, litosférické desky praskaly a na vycházku vyrazili čtyři jezdci. Nestihli objet ani jedno kolečko, vesmír totiž zahučel jako tehdy před lety a pukl.
A to byl konec.

Joj, tohle je jako říct, které dítě má člověk nejraději.
Ale nakonec se rozhoduju pro toto drabble / báseň.
Jednak se mi už tradičně ze všech mých dmd výtvorů líbí ty lyričtější. A tady mi najednou do mého světa prolezla ne už jen rytmizovaná próza, ale - znovu po pár letech - doopravdy verše. Nemůžu ani říct, jakou jste mi tím zadáním udělaly radost.
Za druhé kvůli vzniku: většinu drabblí jsem letos psala v děsném chvatu a únavě, tohle téma ale holky vložily šťastně tak, že jsem si ho stihla přečíst před spaním a mohla si o něm nechat zdát. Drabblátko pak vzniklo za svítání během cesty tramvají do práce (ano, bylo opravdu pět ráno) - a myslím, že jsem na něm odpoledne už nic moc neupravovala.
A za třetí kvůli takovému menšímu projektu, do kterého se mi zvrhla obyčejná mapa hradu. (Projekt není zdaleka ukončený.)
Téma bylo Okno.
Jsme strážci hradu,
ústa umlčených srdcí.
Námi hrad bdí i sní.
Mě potkáš první,
mám záda vysoká, pevná,
na nohách vodu, led a vodu,
skáče po kamenech zubatých
jak úsměvy mrtvých.
Já nejsem,
je jen křehká krajka klenby nade mnou,
proletují mnou ptáci a motýli,
za mnou je stůl
a přes něj nahlížím do tvojí duše.
Mě vidí každý,
mám žhavé srdce v zimě v létě,
otáčí se v něm místa,
po kterých toužíš.
Já jsem skryté,
mé tělo je plné, a přece nejsem slepé,
dívám se tam, odkud jsi odešel.
Já ležím.
Vejdi a budeš
v docela jiném světě.
(Řešení: oblouk mostu přes Grønfjellågu, nedokončená klenba ve věži Nevěži nad oltářem Všech bohů, krb v refektáři, kouzelné okno v Obří věži a Mandala.)

Musím předem podotknout, že letos se mi jaksi psalo hůř než vloni. Nevím jestli to bylo tématy, nebo nějakou soukromou tvůrčí krizí, nevím, ale nešlo mi to od ruky. Taky jsem nakonec skončila na čísle 29, což mě teda pekelně štve. :)
Ani ve fandomech jsem nebyla nijak prudce originální a potvrdilo se mi pravidlo "když nemáš originálnější nápad, uteč k Zeměploše nebo k Harrymu". Ale nakonec je to právě potteří drabble, se kterou jsem z té letošní slaboty spokojená nejvíc. Navíc jsem fakt hrdá na to, že jsem dokázala napsat něco smysluplného zrovna na téma "příbuzenská plemenitba."
Mám ráda ty postavy na okraji, jejichž tragédie nás tak nějak minou bez povšimnutí. A Merope je taková postava, vepsaná do pár stránek, čtenářem (i autorem) sotva povšimnutá. Tak aspoň těchhle sto slov, a ten mráz v nich, si zaslouží. Neměla to lehké.
---
Stála před zrcadlem a pozorovala svůj odraz. Nezajímavý obličej; řídké vlasy myší barvy; oči, které směřovaly každé jiným směrem. Věděla, že moc krásy nepobrala. Ani talentu. Její otec jí to připomínal často. Že za to mohl on sám, protože se – tak jako bylo v jejich rodě tradicí – oženil s vlastní sestřenicí, to mu připomenout nemohla.
A pokud si někdy pomyslela, že dokonale čistá krev nemusí znamenat dokonale zdravou krev, nechala si to pro sebe.
Nikdy neměla odvahu se mu postavit.
Až teď.
Merope Gauntová se usmála na své těhotné břicho. Ona byla možná k ničemu, ale její syn bude někdo.

Letos jsem našla dva žhavé kandidáty na post "to nejlepší, co jsem napsala". Dlouho jsem váhala, protože na Soumrak bohů jsem zcela nekriticky hrdá a Píseň o Nibelunzích je skvělá věc. Ale když jsem si je pročítala znovu, rozhodla jsem se, že nakonec asi vyhrál následující text. Už jenom proto, že jsem měla opravdovou radost, že se mi na Poslední petrklíč podařilo napsat něco takového. Děkuji všem za milé komentáře.
Fandom: Severská mytologie
Téma: Poslední petrklíč
Bohyně Milovaná plakala. Její manžel odešel, vytratil se z tohoto i jiných světů.
Utěšovali ji bohové, obři i skřítci.
Kočky svěsily uši a lísaly se Bohyni k nohám.
Tisíce čarodějek pocítily smutek své paní.
Poprvé za dlouhá léta pozbyly vědmy dar předpovídání.
Všechny vlaštovky padly v jednom okamžiku na zem a jaro, které nesly na svých křídlech, se ztratilo.
Jen hledači pokladů sledovali deštivou oblohu s nadšením. Těšili se na zlato a jantar, které se hned po východu slunce objeví.
Chamtivci však nedošli svého štěstí. V místech, kam dopadaly slzy Bohyně, vyrůstaly drobné zlaté květy.
Doposud ještě nevyrostl ten poslední.

Dlouho jsem váhala, jaké drabble zařadit do Autorova výběru a v prvé řadě jestli se vůbec účastnit, protože obecně nepovažuji své věci za povedené a hodné dodatečného vyzdvihování.
Jedno drabble ale mám skutečně ráda. Přemýšlela jsem nad ním dlouho, než jsem napsala jediné slovo, protože moje milované petrklíče jsou křehké a skutečné lidské osudy taky, a musí se brát do rukou s úctou a s láskou k bližnímu. Do letošního DMD jsem si nikdy skutečně netroufla na RPS a stálo mě dost odvahy takové drabble i napsat, natož vložit sem na stránky.
Tohle drabble už je ale ve třech výběrech, takže je sem vkládat nebudu. Podívala jsem se na ta ostatní a zčistajasna mi došlo, že jsem vlastně krátce předtím jedno RPS (nebo RPF?) drabble napsala. Inspirovala mě jedna scéna z filmu Lidice, kterou jsem si zapamatovala na hodně dlouho. Psala jsem je v práci. Pracně, jak jinak. S jistým uctivým odstupem. Bez lásky. Tady to nešlo. Pak jsem dlouho váhala, zda je opravdu vložit.
Takže tady je. A dokonce podruhé.
Sál byl narvaný k prasknutí a neobyčejně tichý. Houslista měl dojem, že jeho škobrtnutí smyčcem o dřevěné tělo houslí museli slyšet až v zadní řadě. Pomyslel na jejich primária Izáka, který už s nimi nikdy hrát nebude, protože byl minulý měsíc poslán do Terezína.
Na jeho místě teď sedí tenhle ďábel.
Během náročného partu neudělal jedinou chybu. Hrál dobře, to musel houslista uznat. Když koncert skončil, uklonil se jako profesionální hudebník, který dostal titul říšského protektora omylem.
"Jsem rád, že jsem mohl nahradit vašeho primária," řekl.
Houslista mu podal ruku.
Reinhardu Heydrichovi zbývaly přesně tři měsíce a pět dní života.

Nevím, jestli je to moje nejlepší drabble. Pravděpodobně ne. Ale mám k němu citový vztah. Protože v tomhle fandomu zůstává spousta věcí nedořečených, jinak by to už nebyla pohádka. Tohle je jedna z těch věcí, které zůstaly nevyřčené v prvním díle.
Téma: Židle

Vždycky si myslela, že trůní sál Canterlotského hradu je příliš veliký.
Teď se jí ta délka, kterou musela přejít, zdála nekonečná.
Ještě nikdy ji koruna tolik netížila. Nikdy jí zástupy jásajících, klanějících se poníků nepřišly tak nepatřičné.
Vítali ji jako hrdinku, jako zachránkyni. Zahnala přeci zlou Noční Můru, zabránila jí navždycky zahalit Equestrii nocí.
Ona ale ztratila sestru a truchlila pro ni. Ztratila jedinou osobu na světě, se kterou mohla a měla sdílet odpovědnost. Tu jedinou, se kterou se mohla podělit o radosti i starosti vlády…
Princezna Celestia vystoupala po schodech k trůnu, který byl od nynějška už jenom její.

Asi bych měla říct, proč právě tohle, že? Inu, nejspíš proto, že doufám, že to jednou napíšu od začátku do konce...
Téma: Poslední petrklíč
A/N: Jedno nesoutěžní, protože tohle mi strašilo v hlavě docela dlouho
Jak je to dlouho, co jsem naposledy viděla slunce?
Bylo to na jaře, to vím.
Kvetly prvosenky.
Pak přišla válka a květiny zničila. Nezbyla ani jediná.
Chtěla jsem utéct, ale všechny nadané našli a zavřeli, aby si z nás vychovali zbraně a pomocníky. Nejmladší byly čtyři roky. Ani nevěděla, že něco umí. Její panenka věděla. Všechny věci věděly, četla jsem to v nich. Stejně jako to čtu v tom revolveru, kterého se musím dotknout.
Patřil jednomu partyzánovi. Měli by být opatrnější na své věci, nutí mě je podle nich poznávat mezi zajatci. A já nevím, jak dlouho ještě vydržím lhát...