Čarodějové z Dolomit

Nedělní dopoledne v horském údolí. Je jaro, vše se zelená, ale hory ukazují nepříznivou tvář, drobně mrholí, zdola stoupá mlha. Žena vychází z vesnice, celá rozmrzelá, že musí ven.
Odněkud zazní písnička. Prostá, lidová, ale velice příjemný hlas. Žena bezmyšlenkovitě naslouchá. A najednou se všechno kolem mění, déšť září stříbrem, mlhy připomínají tylové závoje, louka přímo pulsuje životem. Žena se usmívá, poznává, jak je tu šťastná.
Až když zpěv dozní, spatří u vzdáleného stavení mládence s kytarou. Potřese hlavou, neví, co ji to posedlo. Jde dál. Ale tu píseň si odnáší.
A u posledních chalup vidí, že naráz rozkvetly jabloně.

Kaštan pod okny do rána ozdobil svou jasnou zeleň vysokými voňavými svícemi bílých květů.
Antonino neodolal a vyšel ven, aby se tou krásou potěšil zblízka.
Listí tiše ševelilo jako temné tóny violoncella a ptačí hlasy přidaly flétnové trylky.
Vzpomněl si, jak ho kdosi učil rozmlouvat se stromy, a dostal chuť zkusit, jestli se mu to podaří. Opatrně se dotkl drsné kůry nejdřív konečky prstů, jako by hladil struny, pak celou dlaní.
„Vím o tobě, Antonino, a vítám tě.“
Antonino překvapeně vzhlédl do rozložité koruny. Bylo to zdání nebo slova opravdu zaslechl? Zvláštní.
Domů se vrátil s úsměvem.
Sáhl po mandolíně.

Antonino znal šenkýře Schneidera a jeho historky. Ale přece…
„On je asi opravdu viděl, jak letí,“ řekl potichu.
Christoph pokrčil rameny. „Ty báby někdy lítají neopatrně. U Klobbensteinu je prý celá taková banda, tak trochu nebezpečná ostatním i sobě. Napomínají je, ale nepomáhá to.“
„A to nevadí?“
Christoph se trochu podivil. „Vždyť to znáš, tady lidi stejně vědí svý. Jenom se jim nemá čarovat před nosem.“
Antonino pomyslel na Vídeň. Na známé, před nimiž musel bezpodmínečně všechno tajit. Na zásahy do paměti… Proč jen to tam nemůže být jako tady?
Zahleděl se na hory, jako by mu mohly dát odpověď.

Byl konec října, čas mladého vína a sklizně kaštanů. Antonino s bratrem Christophem seděli za krásného odpoledne před útulným šenkem, kolem se zelenaly svahy s rezavými vinicemi, naproti se zdvihaly vysoké hory.
Z hradby skal vystupovala táhlá rovina, náhle utnutá, zakončená ostrým zubem.
„Ano, pánové,“ ukázal šenkýř, „Schlern, tam lítaj čarodějnice. Na sabaty. Až sem bejvá slyšet, jak řvou. Dělaj špatný počasí. Jednou uďály takovou mlhu. Pak tudy letěly na koštěti. Povidám vám, moh sem natáhnout ruku a jednu plácnout přes...“
Odběhl obsloužit nového hosta. Potom spustil jinou historku:
„Ale ze všeho nejhorší jsou trpaslíci.“
Bratři přikývli. Tohle už znali.

„Támhle je Rosengarten,“ řekl tatínek.
Ukázal na mohutný masiv skal podobných hradbám. V zapadajícím slunci plály jasně růžovou barvou.
„Vidíš růže krále Laurina? Kdysi dávno tam sídlil trpasličí král Laurin a měl tam nádhernou zahradu růží. Unesl jednu princeznu, kterou chtěl za ženu. Princeznu ale vysvobodil statečný kníže Dietrich a Laurin ve zlosti růže začaroval, aby je nikdo nespatřil. Jsou vidět jen o západu slunce.“
Antonino zaujatě naslouchal.
„A tu zahradu nikdo nenajde?“
„Je to příliš nebezpečné. Chodby trpaslíků jsou zakleté, nikdo se z nich nedostane.“
Antonino si však umínil, že jednou zahradu objeví. A natrhá tam růže pro Nanettu.

Když Antonino odjel do školy, slíbili si s Nanettou, že si budou často psát. Zpočátku to dodržovali. Bavilo je psát formálně podle všech pravidel korespondence, jako v knížkách.
Na jeho zprávy byla zvědavá. Sama vlastně moc o čem psát neměla. Doma je to přece pořád stejné, ne?
Potom šla studovat i ona, bohužel jinam. Teď zase ona mohla hodně psát.
Ale měla pořád co dělat, navíc musela psát i rodině. Dopisů postupně ubývalo. Časem už ani nevěděla, co psát.
Ani si nepamatovala, kdy to ustalo úplně.
I po letech jí však dopisní schránka připomínala vzrušení a radost z došlého psaní.

I obyčejní lidé vědí, že je hudba kouzelná. A jsou schopni její magii vnímat.
Čarodějové význam hudby samozřejmě uznávali. Ale ve školách se jí věnovalo málo pozornosti. Probíral se vlastně jen vliv na lidskou mysl.
Antoninovi však připadalo, že hudba má mnohem větší význam. Už odmala při svých hrách a pokusech zjišťoval, že jde o jakousi paralelní větev magie - čeho lze dosáhnout hůlkou a jinými uznávanými technikami, toho lze dosáhnout i s flétnou.
Ale větev opomíjená, snad že vyžaduje zvláštní nadání a celkově je náročnější.
A málokdo tušil, že flétna či mandolína se v těch pravých rukou stávají mocnou zbraní.

Návštěvníci hradu si to zřejmě neuvědomovali.
Ačkoliv možná… Jedna žena se zničehonic otřásla, skoro jako kdyby na ni sáhla smrt. O chvilku později už o tom nevěděla.
Tragické události se mohou vtisknout do míst, kde se odehrály. Někde jsou takové stopy velmi výrazné, trýznivé, obvykle tam, kde trpělo mnoho lidí. Tohle nebylo tak zřejmé a mohlo to vypadat jen jako subjektivní pocit. Ani Antonino by si nebyl tak úplně jistý, kdyby něco takového neočekával.
V přepychových komnatách došlo nepochybně k násilné smrti.
A stopy hrůzy a bolesti nezůstaly uzavřeny v hradních zdech.
Budou další oběti, pokud se tomu včas nezabráni.