Autorův výběr 2012

Tak už i já jsem se rozhodla podělit se s vámi o drabble, které pravděpodobně není moje nejlepší, ale tak nějak přišlo samo od sebe (skoro bych si až myslela, že mi ho někdo napsal do počítače, když jsem zavřela na chvíli oči!) a dokáže ve mě zanechat mrazivou tečku.
Co by se všechno změnilo, kdyby Bilbo opravdu podlehl dračímu kouzlu a zradil trpaslíky?
---------------------------------
„Nepáchneš jako trpaslík, co jsi?“ zazněl rozlehlou síní podmanivý dračí hlas a Bilbo strnul v půli kroku. Otočil se a zjistil, že Šmak ho pozoruje přivřenýma očima.
„Co jsi, zloději?“ zavrněl znovu drak a hobit cítil vibrace po celém těle.
„Já... já jsem jezdec na soudku!“ vykoktal ze sebe a litoval, že Prsten kromě neviditelnosti nezpůsobuje i neslyšitelnost a nečuchatelnost.
„Jezdec na soudku? Tak zpívej, neviditelný jezdče – jak jsi se sem dostal?“ Šmak otevřel naplno obě své oči a upřel je na hobita, který strnul pod nadvládou dračího kouzla. Tělem mu rezonovalo drakovo ‚zpívej‘, a tak řekl všechno, co věděl.

Dlouho jsem váhala, které drabble zvolím jako své nejlepší. Myslím, že nikoho nepřekvapí, že jsem sáhla po textu ze světa profesora Daniela von Draka.
Vzpomínky na "jaro" jsem vybrala proto, že se dotýká bolavé kapitoly naší historie a proto, že má nečekaně velký význam.
---
„Šedesátá léta se v rokenrolu vzhlídla a mně byly tenkrát tři roky,“ prohlásil Jaroslav L. u oběda.
„Ty jsi v pětašedesátém? To už by sis mohl něco pamatovat,“ navázal Martin H.
„Já nevím. Z té doby si pamatuji jenom stíny za okny s květinovými záclonami, maminčin tichý pláč a podivný hluk. Pro tříleté dítě byl Sovětský svaz velmi abstraktní pojem,“ vzdychl Jaroslav.
„Tenkrát byly květiny opravdu pošlapané a jaro se zastavilo,“ parafrázoval Daniel von Drak výrok, který kdysi zaslechl u svých studentů.
„Můj strýc byl knězem. Ještě v té době byl v Boršově, pak už ne,“ řekl prostě Lukáš N.

Chrám ke mně přišel nečekán a nezván. Nestěžuju si. A svoji malou výzvu jsem si víceméně splnila.
Které chrámové drabble je nejlepší? Těžko říct.
Nevím. Ale co už. Tohle o Chrámu asi vypovídá nejvíc. Nikdo nedostane to, co očekával. Každý musí obětovat to, co nečekal.
Chrám je překrásný. Monumentální pomník lásky k Bohu budovaný po generace.
Jako dítě jsem zahlédl odraz slunce na Chrámových střechách a byl ztracen.
Pětadvacet stavitelů přede mnou sloužilo Chrámu. Dávali svůj um, talent, léta dřiny do služeb Bohu. Pro Jeho větší slávu zvelebovali Chrám.
Zanechali po sobě velkolepé myšlenky z kamenných kvádrů pyšně se vypínající k nebi i drobné mozaiky z barevných kamínků zušlechťující zapadlá zákoutí.
Chtěl jsem k té nádheře přispět tím nejlepším, co ve mně bylo.
Zatím se kodrcám po hranicích Chrámových držav a dohlížím na stavbu pohraničních pevností. Tahle je šedesátá. Za každý rok mého života jedna.

Těžké rozhodování. Krom BJB mám vztah k většině. Nakonec jsem volila tohle. Tehdy mě celý den nic nenapadalo, až večer přišel nevtíravý nápad, který nakonec nabalil hezké drobnosti. Prostě velmi dobře se mi to psalo.
Téma Glorie
Praha 13. 4. 1365
Drahý Doktore,
Dějí se tady podivné věci. Přijeď
král český, císař římský, král arelatský
Karel IV.
„Starý známý?“
„Tak nějak.“ přisvědčil Doktor zadávaje souřadnice.
***
„Veličenstvo.“
„Doktore. Mizí nám sochy plačících andělů a chrličů z katedrály. Po městě už kolují různé historky. Mohl bys?“
„Jistě, žádný problém.“
***
,,Doktore, proč trčíme v katedrále, v té nehorázné zimě, při bohoslužbě, když je všechno vyřešeno?“
„Donno, vždyť je to nádhera! Poslouchej!“
Katedrálou se neslo: Gloria in excelsis Deo
et in terra pax hominibus bonae voluntatis.
Laudamus te. Benedicimus te.
Adoramus te. Glorificamus te.
Gratias agimus tibi propter magnam gloriam tuam…

Při výběru jsem se nemohla rozhodnout, co vyberu. Takže jsem vyškrtla ty, které se objevily v květnovém výběru (mimochodem, děkuju moc!). A pak mi stejně nějaké zbyly. Rozhodla jsem se tedy pro své osobní zadostiučinění. V letošním DMD jsem se strašně vyřádila na fandomu Christabel. Ale už dva roky jsem chtěla napsat ff na Tomana a lesní pannu. A mám radost, protože jsem ji nakonec vážně napsala. Asi to není úplně to nejlepší nebo nejreprezentativnější, když většinou píšu prózu, ale tak co. :)
Večer před svatým Janem,
mluví panna s Tomanem:
„Kam pojedeš, milý můj?
Hleď, jest toto naše sluj?
Netřeba tobě víc než mě,“
pravila panna posměšně.
„Kletba je zákon, musím jet,
loňskou stezku obejet.
Zákon je kletba, káže les,
dnes tu straším, dnes jsem běs.
Dej mi, panno, dej novou,
košiličku růžovou.“
Panna zrudla, zbledla zas,
Kdo ví proč se jí třás hlas,
už je mrtev, panny choť.
„Nedám tě, ještě semhle pojď,“
Po vlasech ho polaskala,
studenou vodou pomazala.
Vyjel Toman doubravou,
dal se hned cestou pravou,
A v Podhájí u myslivce,
starý domek, jedna svíce.
Napjal ucho, hluk a křik,
hlasně vzdychl, běsu vzlyk.
Smutkem Toman obklopen,
odvrátil se od oken.
Půlnoc byla, měsíc zašel,
běs však svoji cestu našel.
Jede zpátky doubravou,
les mu šumí nad hlavou.
Kůň zastaví, zařehtá,
v křoví se kdosi zachechtá.
„Oči, údy své neklamu,
Toman jede, za choť má pannu!
Švarný hochu, jen nezoufej,
lesnímu panu přednost dej!“
Toman stojí, patří k němu,
náhle cítí v srdci změnu.
„Švarný hochu, skloň se, skloň,
jenom dále se mnou hoň!“
Tomanovi rozkoš proudem,
prolila se každým oudem.
Panna čeká, slunce vyšlo,
na Tomana to však přišlo,
Nejen líbá pana dál –
kdopak by se smrti bál?!

Podobně jako Fantomas i já jsem se musela potýkat s technickými potížemi, což mi poněkud ubralo vítr z plachet. Přece jenom posílat několik dní drabble smskami přes Tess bylo frustrující. I pro mě bylo letošní drabblení prvním v (doufám) řadě a připadala jsem si maličko jako cizinec. Uvědomila jsem si, že je výhodou, když píší i vaši kamarádi a vzájemně si svoje příspěvky čtete, protože jejich komentáře jsou jako palivo do motoru.
Moje drabble zdaleka nebyla převratná, především protože jsem začala psát ze světa, který je znám jen omezenému obecenstvu, byť Star Wars zná skoro každý, ale nedokončenou fanfikci Sestry nikoli. Za nejvydařenější a nejvěrnější tématu považuju asi svoje drabble Vpád, nicméně pocitově je mi asi nejbližší právě Okamžik míru. Je klišoidní, jasně, ale já asi pro takové okamžiky žiju. Určitě to znáte, to napětí a nejistotu, jestli vás někdo přijme nebo odmítne, ať už jako kamaráda nebo partnera. Často si až zpětně uvědomíme, jak byl nějaký okamžik v našem životě důležitý. A o tom je tohle drabble, o potřebě někam nebo k někomu patřit.
Na obzoru zapadala dvě slunce a třetí vycházelo. Mistryně Jedi stála před lodí a pozorovala to. Scorch pozoroval ji.
„Člověk si říká, jestli je to západ nebo východ slunce,“ odvážil se pronést.
Zasmála se.
Poprvé slyšel její smích. Sev s Bossem se jeho žertům nesmáli a Fixer ho okřikoval. Scorchovi byl humor jedinou obranou proti hrůzám války. A tahle Jedi ho neumlčela. Tělem se mu rozlilo příjemné teplo. Šel by na konec galaxie, aby ten pocit zažil znova.
„Myslím, že je to obojí,“ řekla.
Nabídl jí polovinu přídělové kostky. Čekal, že ji zahodí. Chutnaly odporně, ale nic jiného neměl.
Nezahodila.

Ačkoliv jsem byla nucená kvůli technickým potížím v půlce dubna upustit nejenom od drabblení, ale i od jakýchkoliv jiných internetových aktivit, stejně si dovolím vybrat jedno drabble z těch více než 14-ti, co jsem napsala. Účastnila jsem se této akce první rok a můžu s jistotou říct, že pokud na to opět nebude mít technika jiný názor, budu se jí účastnit i příště. Je zde spousta lidí, co skvěle píše a i jenom čtení ostatních drabble stojí za to. Samotné tvoření už je o něco vyší level a musím konstatovat, že ne vždy se mi dařilo. Někdy prostě múzy vypověděly službu a já musela horko těžko dolovat nějaký nápad, co napsat. Tohle drabble není z těch případů. Napadlo mě někdy okolo půlnoci, kdy jsem se neklidně převalovala v posteli a snažila se usnout poté, co jsem shlédla v originále celého Olivera Twista, a ve chvíli, kdy se tak stalo jsem na nějaký spánek, než zapnu počítač a celé to sepíšu, mohla rovnou zapomenout. Snad aby mi to vykompenzovalo, se ale tohle drabble psalo skoro samo a narozdíl od naprosté většiny svých kamarádů jsem ho místo ořezání musela nakonec vykrmovat, což je rozhodně lehčí a méně srdcervoucí práce. Z těchto důvodů (ikdyž nejen) mu patří tohle místo. I s Kašparovem.
Téma: Zprava dobrý
„Tak jo chlapi, hlaste situaci, ať víme, kdy zastavit.“
„Východ dobrý.“
„Západ taky.“
„Jihovýchod! Pěší pluk!“
„Ještě o jedno! Teď?“
„Zprava dobrý!“
„Západ taky.“
„Taky.“
„Čisto, šéfe!“
Kapitán se s úlevou opřel o nejbližší výstupek a s upřímným úsměvem se rozhlédl kolem.
„Jsem na vás hrdý, chlapi! Zvládli jsme to.“
Na věži zavládla uvolněná atmosféra, plná přátelského poplácávání po zádech. Západní hlídka nabídla kolegům cigarety. Přijali všichni. Východní hlídka se s uspokojením obrátila svým směrem a po krátkém prohledávání kapes vytáhla mosazný zapalovač. Následně jí vypadl z ruky.
„Jezdectvóóó!“
„Sakra!“
„Kde se tam vzalo?! Pohotovost!“
Garri Kašparov spokojeně odklepnul stopky.

Z mých pokusů se největšího úspěchu nakonec dočkala úplně jiná postava z úplně jiného fandomu, ale původně jsem chtěla psát hlavně na Mass Effect, protože posledních pár let s touhle hrou byla prostě jízda.
Tohle je docela nevšední vztah, on je mimozemšťan, ona vojanda a navíc jeho velitelka, na začátku bylo přátelství a důvěra, až jim jednou došlo, že to, že bez sebe nemůžou být, má asi ještě nějaký jiný důvod, takoví Mulder a Scully bez hašteření a s vojenskou hierarchií navíc. Zpětně mi tam nesedí pár spisovných koncovek, ale jinak mám pocit, že v tomhle drabble to všechno prostě je.
„Na tebe je těžké zapůsobit, Shepardová. Střílet lidi do kolen jsi mi tuhle zakázala. Kdybych byl krogan, mohl bych při přestřelkách s vojáky pronášet efektní výhružky, jako z tvýho ksichtu si udělám kamuflážovej vzor a tvojí krví si připiju u večeře… bohužel, jelikož jsem dextro, jejich krev by mě pravděpodobně zabila, a pointa by ztratila na vtipnosti… nehledě na to, že vtipná nebyla ani tak. Ani moje jizvy už netáhnou tolik jako dřív.“
„Máš splín, Garrusi?“
„Ne, jen jsem ti přišel říct, že vypadáš unaveně a měla by ses konečně vyspat. A nevím, jestli mám ve tvých očích dostatečnou autoritu.“

Letos existuje drabble, které považuji za nejlepší, drabble, které mi leželo v hlavě už přes půl roku a taky pár dalších, co mám vážně ráda. Legrace je, že loni bych naprosto přesně věděla, které sem dát.
Ale nakonec jsem vybrala to, ke kterému mám nejsilnější vztah. I když vlastně vůbec nemá pointu a je to jen taková náladovka.
Vlasy mu cuchal vítr foukající z druhé strany světa. Moře se na obzoru stýkalo s oblohou. Slunce pálilo a kolem voněla sůl. Loď tančila po vlnách a on se křečovitě držel zábradlí, aby se mohl dívat do dálky. Dokud ho nezačaly bolet oči a ještě dlouho potom.
Už pluli. Napřed okolo Afriky a pak ještě dál Indickým oceánem až k zemím s podivnými cizími názvy. Cejlon, Amman, Sumatra, Borneo. A nakonec do přístavu Malaka. Jen ta myšlenka opíjela víc než víno. Nastavil tvář slunci a zavřel oči. Yanez de Gomera vyplouval z Portugalska až na konec světa. Nedokázal se neusmívat.

Původně jsem vůbec nic vybírat nechtěla, protože se mi to zdálo divné, ale nakonec jsem taky neodolala. Tohle drable není nejlepší a napsala jsem i pár o něco víc osobních, ale tohle je něco, co jsem si napsat prostě chtěla, ale nechce se mi vysvětlovat proč. Jestli to není zřejmé, závada patrně není na vašem přijímači
Konečně se podařilo děti rozčilené návratem do Budče zahnat do postele.
Xénie zmoženě přehlédla kufry. Po nekonečném přerovnávání, shánění krokvíkam založených nezbytností a hádek, co je čí, bylo sbaleno. Snad na nic nezapomněli.
Vytáhla z trouby ostružinový koláč na ráno na cestu. Bude se jí stýskat…
Bezmyšlenkovitě shrnula na hromádku roztahané karty. Ten den už asi posedmé. Malá objevila novou hračku.
Balíček jí vyklouzl, karty se rozlétly po podlaze.
Evžen mávl rukou a nehodu napravil. Navrchu skončilo srdcové eso. Pousmál se a objal Xénii kolem ramen: „Jsi unavená. Čas jít spát.“
Malátně se o něj opřela a úsměv oplatila: „Pojďme.“