Třicetiletá

Štěpána (mechanicky kývá kolébkou): Hajej dadej, můj synáčku. Hajej a spi.
Kaška (roztržitě přechází po místnosti): Nemáme syna, Štěpáno.
Štěpána: Mohli bychom, kdybys chtěl.
Kaška: Tvá dcera je ti málo?
Štěpána: Naše dcera.
Kaška: Když říkáš.
Štěpána: Vždyť je v pořádku, že děvčata jsou křehčí, tak déle trvá, než přijdou na svět.
Kaška (zarputile mlčí)
Štěpána: Ty nevěříš slovům své manželky?
Kaška (stále mlčí)
Štěpána (prudce vstane, kolébka se převrhne)
Kaška (napřáhne ruku)
Štěpána (kryje se): Dorotka má po tvé matce nejenom jméno. Oči, nos, úsměv, všechno jako tvá matka.
Kaška (rezignovaně spustí ruku): Totéž má i dcera mého bratra.

Noc se pomalu měnila v ráno a v místnosti byla cítit podivná směs špíny, vína, potu a neurčitý sladký nádech. Edon nemohl usnout, tak přemýšlel. A rád přemýšlel nahlas, hlavně když měl posluchače.
„Učí nás poslušnosti. Ty posloucháš kněze, já velitele. Před tím jsme poslouchali naše matky a naše otce, oni byli poslušni svých rodičů, et ceteram. Kam nás tento řetězec dovede?“
„K Bohu,“ šeptl Kašpar.
„Takže když zítra zavelí k odchodu, je mou povinností odejít?“
„Zcela nepochybně, byl by to Boží záměr.“
„Je tedy v pořádku tě opustit?“
„Jak jsi prvně řekl. Je povinnost poslouchat,“ šeptl tišeji, potlačuje smutek.

Její tvář ve vypouklém zrcadle jí připadala nehezká, skoro až rybí. Svou tvář na hladině studánky měla mnohem raději. Ale co naplat, dnes má na sobě svatební šaty, dnes nemůže do lesa ke studánce, aby okukovala líčka ze všech stran.
„Co s tím pudrem, Štěpánko?“ táže se mladší sestra.
„Nanášej. Kaška si ve městě jistě zvykl na tamní krásky, tak ať se jim podobám co nejvíce,“ rozhodla Štěpána.
Sestry i matka se činily, až proměnily družku k nepoznání.
Do kostela vstoupila panna těžko k rozeznání od těch městských.
K čemu to však, když jediné, proč Kaška řekl „ano“, byla povinnost.

Nebylo to poprvé, co si mocipáni vyřizovali účty vojnou. Chalupník se neptá, zač pánovi stojí vytahovat meče a střílet koule, chalupník se snaží pouze přežít. Některý se nechává naverbovat, jiný se vojně vyhýbá. Vojna nebo ne, smrt si pro ně stejně přicházela brzy.
Tahle vojna byla neobvyklá. Pokaždé, když všichni doufali, že už brzy skončí, přišlo další vojsko. Bylo jedno, odkud přišlo, všechno vyjedlo a táhlo zase o vesnici dál. Jedno odešlo zrovna předvčírem.
Kaška si povzdechl. Jedinou nadějí zůstávaly stroje nastražené v lese. Přemýšlel, jestli má cenu podívat se k nim. V mlází ovšem nežil už ani jediný zajíc.

Mrazivý vítr se snažil prodrat pod šátek, ale měla ho okolo hlavy uvázaný pevně. Tváře celé červené, z úst vycházely obláčky sraženého dechu, který se jí zatím dařilo udržet. Výdech za výdechem byl menší, obláček za obláčkem mizel v dálce.
Nepočítala kroky, které již ušla, nehleděla směru, kam kráčí. Jen jít. Dál, třeba až na konec světa. Třeba ještě dál.
V boku ji píchlo.
Spěšně přiložila ruku na bolestivé místo. Tmavě rudé kapky mezi prsty jasně naznačovaly, že její cesta je u konce. Že její prostřelený bok ji konečně zabije. Jenom už nebude Tomáše, který by strkal prsty do rány.