DMD Bonus č. 1. pro 4. 4. 2013. Téma: Do větru

Cvak cvak cvak cvak cvak
HRDINKA: „To stihnu to stihnu to stihnu! Musím!“ (statečně buší do klávesnice)
PÍSMENO K: „To je nějaký jednoduchý! Ona to snad dopíše! To nemůžeme připustit! Za mnou! Hned!“ (Sešplhává po okapu)
PÍSMENO L: „ Jdeme kluci!“ (Otevírá padák a mizí do větru)
PÍSMENO E: (startuje auto a odjíždí do zapadajícího slunce a vůbec mu nevadí, že už je dávno tma.)
PÍSMENO R: (Kope únikový tunel)
PÍSMENO Z: (Stopne si UFO a odlétá)
PÍSMENO W: (Otevře dveře a odchází)
PŮLKA KLÁVESNICE: (Je v luftu a škodolibě se chichotá.)
HRDINKA: Do pd, já s na to vysu! uva!

Lord Kostimlat: „Hlášení seržante!“

Seržant Bělolup: „Dobyli jsme citadelu, vaše lordstvo. Poslední obránci jsou poraženi.

Lord Kostimlat: „Výborně. A co ten zrádce Grimalf?“

Seržant Bělolup: „Nebyl mezi obránci, sire. Našli jsme ho ve věži. Vzal si život vlastním mečem, pane.“

Lord Kostimlat: „Nabodněte jeho hlavu na kůl, ať je pro ostatní varováním, co se stane takovým psům, jako byl on. Vyvěste vlajky! Chci vidět Černého lva vlát na každé věži, na každé hradbě, v každém okně. Rozezněte trubky, nechť se zpráva o našem vítězství nese dolinami. Rozešlete posly a bardy. Ať celá země vidí, že Lord Kostimlat nemluví do větru!“

Statek Torchwood ve Walesu, nedaleko Cardiffu, kde je prováděn výzkum zvláštního chování ovcí aneb proč se ovce chovají jako ovce.

Sbližování se stádem.

Ianto: Pojď ke mně, já ti neublížím.
Ovce 1: Bé.
Ianto: Pojď sem, ovečko.
Ovce 2: (utíká za ovcí 1)
Ovce 3: (zvědavě si prohlíží, co má v ruce, pak se přidává ke dvěma předchozím)
Ovce 4: (vyděšeně) Béé.
Ianto: (přibližuje se ke zdánlivě spící ovci, vyděšeně na něj poulí oko. Zkouší jí zpívat) Máš, má ovečko, dávno spát.
Na scénu přichází Lisa.
Lisa: To je jako bys mluvil do větru, budou se stále chovat jako ovce.

Další temná ulička. Přitáhla si kabát blíže k tělu. Drobný déšť ji stékal po obličeji.

Už jen kousek. Prudce zafoukal vítr. Už nelitovala, že neměla deštník, stejně by ji nepomohl.

V dálce za sebou uslyšela těžké kroky.

Přidala rychlost, ale neotočila se.

Došla na křižovatku a zabočila doprava. Doufala, že osoba za ní bude volit jiný směr.

Kroky se stále přibližovaly.

Dostala strach a přemýšlela, zda zvolnit a nechat se předejít nebo se ohlédnout.
Letmo se ohlédla.

Vysoký, mladý muž vypadal celkem sympaticky.

Během chvíle ji předběhl.

Oddechla si.

Nečekaně se na ni otočil a pronesl do větru: „Nemáš cígo?“

Knoxovo divadlo, zkouška reprízy Skutečného života Ježíše Krista
JEŽÍŠ: „Toto je mé tělo, promiňte, sakryš, …“

Režisér naštvaně vyskočí z křesla a šermuje herci scénářem před obličejem.
REŽISÉR: „Peterssone, buďte sebjistý, neříkáte to jen tak do větru!“
JEŽÍŠ: „Ale já…“
REŽISÉR: „Žádné ale!“ Dramaticky spíná ruce „Proč ti původní herci museli odejít a nastrčit místo sebe takováhle hovada-Peterssone, co to děláte! Pustě tu židli, povídám pu-
Tupá rána a zachroptění
JIDÁŠ: "Tak to jsi přehnal, kámo."
JEŽÍŠ: "Když mě už s tím větrem vážně štval!"

***

Prázdná silnice ,rychle jedoucí auto
JEŽÍŠ: Doufám, že to mrtvýchvstání u něj bude fungovat taky…

Symfonický orchestr hraje vznešenou melodii. Je šero. V mlází nepohnutě leží dvě postavy.
Dlouze čekají a dorozumívají se drobnými posunky.
Jedna z nich se náhle posadí a odhodí rozžvýkané stéblo. Druhá se zvedne do polosedu a rukávem začne leštit těžkou medvědobijku.

Vinnetou: "Proč můj bratr Šárli nevyčkává více příchodu bizonů?"
Old Shatterhand (s mírným úsměvem): "Jak se můj rudý bratr může ptát? Sám první poznal, že čekání je marné. Dnes již nepřijdou. Vítr se otočil."
Vinnetou: "Můj bílý bratr se učí vskutku rychle. Již za tak krátkou dobu čte lovecká znamení stejně obratně jako rodilý Apač."
(Seberou se a odejdou.)

TULÁK: Kuklo, kuklo, tebe se nepustím!
KUKLA: Pak se mnou musíš držet krok.
Ať jeden den či celý rok
potrvá život můj, podoben tanci,
třeba i bez křídel létat mám šanci.
Vždyť žít je jako…
TULÁK: Jako co?
KUKLA: Jako když ve větru poletuje suchý list.
Nikdo z nás si přeci nemůže být jist,
jak dlouho bude padat na zem.
Proto… udělám něco velikého!
TULÁK: Kdy?
KUKLA: Až se zrodím!
TULÁK: Vždyť vše může být jinak rázem…
Kuklo, co mi to tu povídáš…
Pořád jen čekat… samá až!
Třeba se musí už teď žít!
KUKLA: A co takhle si zatančit?

OSOBY:
Ona
On

PRVNÍ DĚJSTVÍ

Výstup první

Ona (pro sebe): Chci, aby mě všichni nechali být.

DRUHÉ DĚJSTVÍ

Výstup první

On: (vyjde zpoza rohu)

Ona: Ty?

On: Ano.

Ona (ironicky): Jaké… milé překvapení.

TŘETÍ DĚJSTVÍ

Výstup první

Ona (přistoupí blíž): Nemůžeš mě zastavit. Nikdo to nedokáže. Ani já sama. (otočí se a utíká)

ČTVRTÉ DĚJSTVÍ

Výstup první

On (utíká za ní): Počkej!

Ona (zastaví se): Proč tu jsi? Co ode mě ještě chceš?

On (tiše): Odpuštění.

PÁTÉ DĚJSTVÍ

Výstup první

Ona: Nemůžu. Všechno jednou skončí, vytratí se do větru. I moje laskavost.

On: Promiň.

Ona: Ne. To já lituji. (uteče)

“Hájku, vyjeď mi tabulku popularity!”
“Už to bude, pane….”
“Můžeš mi dál říkat prezidente. Vždycky budu prezident něčeho.”
“Jistěže budete. Zdehle.”
“Ne, nemohu se na to podívat. Přečti mi to. Stoupáme?”
“Klatě! Naopak, my klesáme!”
“Toto jest nejčernější den mého života.”
“To říkáte pořád, pane.”
“Taky je to pravda. Každý následující den je černější než ten předchozí. Zoufám.”
“Nezoufejte, pane! Zničíme je! Odkryjeme raketová sila! Vypustíme Krakena!”
“Kraken jsi měl být ty, Hájku.”
“Odpusťte pane. Zklamal jsem vás.”
“Běž se popravit, jako každý den touhle dobou. A ti druzí…”
“Ano, pane?”
“Však oni pochopí, že nemluvím jen tak do větru!”

NA PLÁŽI
MILLEROVÁ a HARDY dorazí k policistovi poblíž těla, které omývají vlny.
HARDY pociťuje nevolnost, přemožený myšlenkami a vzpomínkami zavrávorá.

HARDY: Ne!
MILLEROVÁ: Pane, jste v pořádku?
HARDY: Měl jsem to tušit. Máme za ně zodpovědnost. Znova už–

HARDY povolí kravatu, přidrží se MILLEROVÉ, několikrát se zhluboka nadechne.
Dorazí výjezdní skupina, která začne ohledávat tělo.

MILLEROVÁ: Pojďte!

NÍZKÝ ÚTES
HARDY a MILLEROVÁ stojí na útesu, o který se lámou impozantní vlny, pěna stříká do výšky. MILLEROVÁ řve ze všech sil proti větru a vlnám.

MILLEROVÁ: Tohle dělám, když je toho na mě moc. Můžete to zkusit taky.

MILLEROVÁ odejde.

Na louce stojí PAMPELIŠKA. Přichází HOUSENKA.
HOUSENKA: (kouše do PAMPELIŠKY)

PAMPELIŠKA: Au! Co si to dovolujete?
HOUSENKA: Však máte listů dost.

HOUSENKA: Hele, co je tohle? (okukuje PAMPELIŠČIN květ)
PAMPELIŠKA: To necháte bezpodmínečně na pokoji.
HOUSENKA: (kýchne) To nebude k jídlu. Ale tohle ano. (jí další PAMPELIŠČIN list)

PAMPELIŠCE schází většina listů. Květ má zavřený. HOUSENKA ztloustla.
HOUSENKA: Já už nemůžu. (kuklí se na stonku)
PAMPELIŠKA: Konečně klid. (otevírá květ; je plný ochmýřených semen)

Přichází ČLOVĚK.
ČLOVĚK: Fuj, tolik pampelišek. (usekne PAMPELIŠČIN stonek; semena se rozlétají) (vyhodí stonek i s kuklou na kompost)

Na louce kvete PAMPELIŠKA. Opyluje ji MOTÝL.

Krajem se line hudba, smích a hovor. V rozsvícených oknech zámku vidíme hosty v maskách.
Červená maska: „Takhle vévodu nepoznám. Myslíte, že je to ten černý, na parketu?“
Zelená maska: „Vévoda zásadně netančí.“
Vévoda: opodál, v šedivém kabátci a škrabošce „Smím prosit?“
Pohled na parket zaplněný řadami tanečníků, mezi které vévoda přivádí dívku ve světle modré masce a šatech plných cípů.
Zvuk hodin odbíjejících půlnoc. Lidé sundávají masky.
Červená: závistivě Prý ‚netančí‘! Kdo je asi ona?
Vévodova tanečnice utíká, stále zamaskovaná.
Zelená: Vypadá to, že se nám náš kamenný hostitel zakoukal do větru…
Červená: Doufejme, že z toho nezačne šilhat.

Prales.

LOVEC. (Puškou mieri na Tretieho hráča.) „Konečne ťa mám! Teraz to schytáš, aj s úrokmi za trubiroha Parrisha!“

TRETÍ HRÁČ. „Hádž! Hádž! Hádž!“

HLAS PRVÉHO HRÁČA. „Nájdi druhú! Potrebujem obidve!“

HLAS DRUHÉHO HRÁČA. „Mám ju!“

TRETÍ HRÁČ. (Dvíha ruky.) „P-počkajte...?“

HLAS PRVÉHO HRÁČA. „Podaj!“

HLAS DRUHÉHO HRÁČA. „Mám z hadov fóbiu!“

LOVEC. (Pohŕdavo.) „Padavky.“

HLAS DRUHÉHO HRÁČA. „Kopni ich!“

TRETÍ HRÁČ. „Mohol by som-“

LOVEC. (Zacieli.) „Drž klapačku. Parrish ma dostal, ale dvakrát tú istú blbosť nespravím. (Odistí.)

HLAS PRVÉHO HRÁČA. „Do pekla aj s pytónom! Prečítaj mi to!“

HLAS DRUHÉHO HRÁČA. „Jumanji!“

Všetko, čo hra vytvorila, odveje tornádo.

Sluncem ozářená lesní mýtinka

Šnek 1: (mne si tykadla) Po větru od nás stojí - skvělé!
Odvěcí naši nepřátelé.
Tak necháme je po nás pást
a nastražíme pro ně past!

Sbor šneků: Zničit. Zabít. Zničit. Zničit. Zabít.

Šnek 2: (vystupuje z řady) Proč hnedle ukvapeně konat?
Což musí dneska někdo skonat?
Půjdu a sjednám s nimi mír,
jakože jméno mé je Lumír!

Sbor šneků: (nevšímá si ho) Zničit. Zabít. Zničit. Zničit. Zabít.

Vypravěč: Jen do větru zní jeho hlas
to nepřátelství zas a zas,
na které nestačí už slova,
se bude obnovovat znova.

(šneci se přesouvají do kulis, tykadla jim vlají)

Wywern sighted smoke shortly before noon.
The scout ship was on a patrol, not to engage anyone, just to gather intel and carry it ashore.
Thinking it was merchant ship in trouble, she went to investigate.
Seeing what it really was, she tried to run back to the shore.
Beating upwind, Wywern was slow. The smoke-spewing thing didn’t mind the wind.
Wywern’s crew started praying as it closed in, seeing its sides bristling with run-out cannons.
HMS Delthak passed, attacking the small craft with nothing but a stench of smoke and shrill sound of steam whistle carried by the wind.