DMD č. 1. pro 1. 4. 2013. Téma: Ke strojům!

Březnové slunko vytváří měděné odlesky na promrzlém poli, propocené šaty lepící se na její vyhublá záda, burácení mlátičky.
Rudý šrám na Alecově tváři. Noční mýtina a dlaň na jejích ústech. Neoznačený hrobeček v rohu hřbitova.
Tess se přes zamlžené oči dívá do hrčící temnoty pod sebou. Kdyby to mohla zahodit a rozdrtit tak jako stvoly kukuřice. Začít znovu, s čistým štítem.
Kdož jsi bez viny, tak první hoď kamenem.
Tess už ví, že tenhle svět neodpouští. Oběť se stává viníkem. Za co, proč. Nikdo se neptá. Nespáchala žádný zločin.
Chce se jí křičet. Ponížením. Bolestí. Beznadějí. Smířením?
Přihodí další otýpku.

Pamatoval si, jak je viděl a cítil ustupovat z bitvy, gestikulovali na sebe a křičeli, aby se vrátili zpátky ke břehu k těm jejich strojům, které ale jeho jednotky stihly zlikvidovat včas. Málem ho ale zaskočili.
Ale on měl také své stroje. A byl rozhodnut je použít při konečné destrukci Království Země. Neuvažoval o sobě jako o pokrokovém, jednoduše dělal všechno pro to, aby dosáhl toho, čeho chtěl.
Spojení Ohně a techniky mohlo jen a jen pomoci, což si pyšně promítal v hlavě, když viděl své jednotky, seřazené a připravené na jeho povel jít ke strojům a - bezpochyby - ovládnout svět.

Stroje se ustrojily do společenského. Černá, bílá, kapka červené. Všechny barvy duhy. Šedá je faux-pas, chyba by se mohla vrátit, druhý stroj by přestal fungovat, zasekl by se. První chyba je poslední.
Stroje se pohybují, strojově předepsanými obraty. Krok, krok a dva a zase zpátky, úklonka, úsměv, otočení kolečkem, zavíření, další úsměv.
Věta je stroj, první a druhá, kompliment, úsměv, úsměv, úsměv, hlasité mlčení, rez.
Postroje strojů jsou těžké, myšlenky řetězy, siluety těl skřípou.
Seznamování strojů je rituál, strojené otáčky nenamazaných koleček, točících se jen za jedním účelem: (se)strojit se do šedé a přikápnout trochu oleje, když to uvnitř zaskřípe.

Kotlík s vodou zavěsila navyklým pohybem na připravený hák. Přidala byliny a lesní plody - uvaří čaj, než se Peregrin vzbudí.
Posadila se ke kolovrátku. Přístroj vesele zpíval, do chvíle, než se jí do něj zapletl neupevněný pramen vlasů. Musela je ustřihnout.
Byl čas sundat bublající kotlík z ohně. Když se to chystala udělat, ozvalo se jí za zády: "Dobré ráno, čarodějko."
Lekla se tak, že kotlík převrhla. Naštěstí se nepopálila.
"To jsem nechtěl," omlouval se Peregrin.
"Jestli chceš čaj, dojdi si pro vodu. Já už s tím rumpálem bojovat nebudu," odpověděla mu trochu nabroušeně. "Dvě nehody za ráno jsou dost..."

Vždycky se něco pokazí.
Třeba se vám takhle stane, že na všech počítačích konečně úspěšně běží instalace, vy si jdete uvařit zasloužené kafe, a když zapnete rychlovarku, všechny počítače se nespokojeně vypnou.
Nebo je všechno v pořádku nainstalované, až na to, že nefunguje výchozí editor, kompilátor, a vlastně ani odevzdávání. Tak to napravíte a zjistíte, že jste úspěšně rozbili přihlašování.
A když náhodou neselže technika, tak aspoň zjistíte takové maličkosti, jako že naivní řešení získá čtyři pětiny bodů -- pročež půl hodiny před začátkem opravujete vstupy.
Takže pokaždé, když účastníci programovací olympiády usedají ke strojům, považují to organizátoři za malý zázrak.

Elegantní dáma v jednoduchém kostýmku tiše shlížela na osvětlenou ulici. Švýcarsko jí poskytlo útočiště po druhé světové válce. Přesto by jej nikdy nenazvala domovem. A teď, když ji opustili už všichni, které kdy milovala, pocítila touhu, vrátit se ke své největší životní lásce.
Mnoho dalších dní pracovala na nových střizích pro nejdůležitější kolekci svého života. Když poté s nastříhanými díly zasedla k šicímu stroji, věděla, že to dokáže. Musí. Víc než kdy dřív, si toužila zcela podmanit Francii. I s vynaložením veškerého úsilí to však nedokázala.
Američanky si ji však zamilovaly. A díky nim nakonec Coco ovládla celý módní svět.

Zazněl hlas starého námořníka.
"Tohle nejsou lodě, železo a pára je jen prokletím..."
Nikdo ho neposlouchal, tahle slova, ani další, která jako kletby drtil mezi zuby.
Mohli říct, že bez těch deseti tisíc tun oceli by dávno kýlem ryli v mořském dně, ale nemělo to smysl. Kolem vrcholil věk páry a on pořád ještě snil o ladných křivkách vroubených jasně bílým plachtovím. Zaspal snad sto let, v myšlenkách a snech dlel ve svém mládí...
"Střídání," zařval muž u průlezu.
Dole u kotlů jim s každým pohybem lopaty připadala pravdivější jeho slova...
"Prej věk strojů, u vesel alespoň nebylo takové horko..."

ŠTRASBURK – Soud pro lidská práva nyní projednává stížnost Spolku pro ochranu práv inteligentních strojů (SPOPIS) na diskriminaci strojů lidskou řečí.
„Nynější úroveň technické imitace lidských hlasivek je už konečná, a přesto se i nejmladší inteligentní stroje potýkají se značnými obtížemi při vyslovování některých hlásek,“ prohlásil mluvčí SPOPISu. Nejlepším řešením problému by prý byl úplný zákaz lidské řeči.
Dalším cílem SPOPISu je pak zavedení binárního kódu jako celosvětového úředního jazyka. Heslem jejich kampaně je: „Kdo používá jen jedničky a nuly, není žádná nula!“
„Věříme, že jednou se lidé k nám strojům začnou konečně chovat jako k rovnocenným bytostem,“ řekl mluvčí SPOPISu.

Vše začalo poruchou budíku a půlhodinou zpoždění. Vynechala snídani a třesoucíma se rukama roztrhla dvoje silonky. S řasenkou v oku doběhla ujíždějící autobus, prolétla registrací účastníků a usedla na místo přesně ve chvíli, kdy pořadatel zakřičel: „Ke strojům!“ Udeřila do kláves, jenže namísto obvyklé kulometné palby jen těžko hledala písmenka. Když se jí po prvním odstavci zasekl mezi klávesy prst a ulomil nehet, zoufale se rozplakala.
Hlasité crrrrr neohlašovalo konec soutěže, byl to samozřejmě funkční budík. Svírajíc zaslzenou pozvánku na Mistrovství republiky v psaní na stroji na příští týden otevřela opuchlé oči. Jak, proboha jak přežít dalších sedm nočních můr?

Yvonne Hartman byla velmi cílevědomá ředitelka Torchwoodu 1. Pod jejím vedením se instituce přesídlila do centra Londýna do tří mrakodrapů vybavených nejmodernější pozemskou a velmi pokročilou mimozemskou technologií. Po zaměstnancích vyžadovala přísnou disciplínu a nadlidské úsilí, přesto o ně nebyla nouze. Lákal je vysoký plat a velmi zajímavá náplň práce.
Lstivá rasa cybermanů z Mondasu toho využila a navrhla spolupráci, za níž se skrývalo něco zlověstného. Ale Yvonne na nabídku zlepšení produktivity svých lidí slyšela. Vždyť lidé, co se neunaví, které nesužují žádné emoce a především mají internet zabudovaný přímo v hlavě, jsou fajn, i když vypadají víc jako stroje.