Robin Hood

Louka v podhradí, pozdní odpoledne, hlava na hlavě.
Mladík v zelené kamizole napíná luk a davy se utiší. Jeho protivník střelil přímo do černého. Tak jak si povede on?
Bicepsy mu kypí přes chrániče, svým orlím pohledem si měří terč. A střílí. Šíp se nese vzduchem.
A už se zabodl do protivníkova šípu a celý ho rozštípl.
„To musí být Robin!“ jde šepot jásajícím davem.
Pak ale přichází další, lepá postava.
Krásná neznámá střílí a Robinův šíp praská.
Pak si rozpouští své dlouhé plavé vlasy, zatočí svou ušlechtilo hlavou.
A pak se usměje. Jakoby se zabodl šíp do srdce Robinova.

„To nemyslíš vážně,“ prohlásil Robin nejistě a znechuceně nad Gisborneovým oplzlým výrazem. Siru Guyovi jako vždy pohrával na rtech lehce ironický úsměv, když se mu v ruce objevila na středověk skutečně poměrně moderní želízka. Gisborne jimi zacvakal o sobě.
„Pojď dobrovolně a nic se ti nestane,“ zavrkal.
Robin pohodil hlavou. „A kde jsou tví muži? Pořád jsme v přesile.“
„Chtěl jsem jen trochu soukromí pro nás dva,“ povytáhl Gisborne nevinně obočí a udělal thorinovské psí oči.
Much předstíral, že ze sedla zvrací, avšak Robinovo sebevědomí bylo očividně nalomeno, když se zakymácel nejistě v sedle. „Končím tu v šest,“ zahuhlal nezřetelně.

„Prrr!“
Robin spěšně brzdil vzpínajícího se ukradeného vraníka a zároveň se pokoušel otočit, aby viděl na pěšinku sherwoodského lesa.
„Zatraceně, byla to past!“ zvolal Much. „Je označkovaný!“
Robin se zachmuřil. Stopy kopyt v hlíně skutečně nesly o něco hlubší křížek. Jak jen mohl takhle naletět, když koně kradl? Bude až příliš snadné je vystopovat...
„Měli bychom jít,“ ozval se Much vystrašeně. „Gisborne už může být na cestě. Už může být blízko. Už může být...“
„Tady.“
Oba hrdinové zvedli oči. Na kopci se o strom jednou rukou opíral Gisborne, šerifova pravá ruka ve své neodmyslitelné černé kůži, a záludně zavlnil obočím.