Moje články

Nikdy jsi mě neposlouchal. Nebral jsi na mě ohled a to jsme spolu chodili. Nechápu, jak jsme mohli být pár. To jsem byla ta blbá? To jsem neviděla tvou opravdovou tvář? Asi jsem byla až moc zaslepená tvou krásou a taky tím tvým dokonalým úšklebkem, až později mi došlo, že byl spíš zákeřný.
A teď když jsem na tebe konečně přestala myslet a přestala tě proklínat nejhroznějšími nadávkami, které jsem znala, jsi si to začal uvědomovat.
Kolikrát ti mám ještě opakovat, že mezi námi nic není. Jsi pro mě jen někdo, kdo mi kdysi zlomil srdce.
Takže neruš moje kruhy!

Jsme tým. Jsme celek. Musíme se podržet.
Jsme tým. Jsme celek. Navzájem si rozumíme.
Jsme tým. Jsme celek. Už je to dlouho.
Jsme tým. Jsme celek?
Chceš mi pomoct? Podržíš mě? Jsi stále můj přítel? Proč mi mizíš? Utíkáš pryč? Pryč ode mě?
Jestli ano, nezajímá mě to.
Jsme tým. Jsme celek. Musíme při sobě držet.
Jsme tým. Jsme celek. Zničíme nepřátele a rozmeteme je na prach.
Jsme tým. Jsme celek. A naším úkolem je zvítězit.
Jsme tým. Jsme celek. Jsi taky silný? Můžeš být mezi námi? Máš na to?
Jsme tým. Jsme celek. Ale přežije jen nejsilnější z nás.

Byla jsem vždy ta dívka s hlavou v oblacích.
Ta dívka, která až moc snila o nemožných věcech.
Ta dívka nežijící v realitě.
Byla jsem jako nafukovací růžový balonek, létala jsem výš a výš mezi těmi bílými obláčky. Ale ten balonek byl křehký, dal se lehce propíchnout, zničit a nebyl v bezpečí.
Jak měla vědět, že mě ostatní zničí, že budou na mé oblaky pouštět bomby, aby je také zničili? A budou mé mráčky trhat na malé kousíčky ničeho.
Zničili mě. Mé oblaky. Mé sny. Zlomili mě.
Už nejsem dívka s hlavou v oblacích.
Zůstala po mně jen prázdná schránka.

Vidíš mě?
Co se tak divíš?
Jsem to já. Opravdu.
Pamatuješ si mě? Že ne? Já si tě pamatuji dobře.
Možná jsem teď jiná. Předtím jsem byla nicka, nula, ta divná.
Už jsi vzpomínáš? Pořád ne? Asi protože se změnilo i mé chování.
Svítá ti konečně? Já jsem se tak snažila změnit. Jsem teď jiná. O hodně jiná.
Nehraj, že nevíš o co se jedná!
Říkáš, že jsem teď hezká, ale stále si nevzpomínáš, kde jsme se potkali?
Možná si mě nepamatuješ, protože jsem ti předtím nestála ani za pohled.
Tváříš se nevinně? Přestaň s tím! Jsem jiná než předtím.

"Ty se se mnou chceš rozejít?" vyjekla hnědovláska.
Alex, kluk naproti ní se zarazil, ale po chvíli odpověděl jednoduché: "Jo."
"Proč se chceš rozejít? Máš snad někoho jiného?" zasyčela teď už naštvaná Nina. Nevěděla, jestli se má brečet nad koncem jejich dlouhodobého vztahu, nebo se smát nad naivitou Alexe. On si snad myslel, že se s ní může rozejít, jen tak.
"Nino, uklidni se. Prostě se k sobě nehodíme, měli bychom si dát pauzu."
"Tak pauzu?! To mi teda pěkně rychle vysvětli!" vykřikla dívka rozzlobeně, vřelo to v ní. Byla tak hrozně naštvaná, ten parchant, ale ona se mu pomstí.

Rudý lístek s vlnitými okraji konečně dopadl na suchou půdu. V té spoustě červené ho samozřejmě každý přehlédl, ale byl tam, mezi spoustou máků. Červené pole se táhlo skoro přes celé údolíčko. Byla to krása, až mi to úplně vyrazilo dech, jenže po několika minutách jsem květy litovala. Lístky máků opadají a jediné, co zbude, budou kulovité světle šedé makovice. Z té červené krásy nebude nic, zhola nic.
I když jsem nebyla květina, připadala jsem si podobná, mé lístky taky brzo opadají, pomalu se budou snášet dolů na zem a tiše se loučit.
Co budu potom?
Makovice, šedá a nudná.