DMD č. 4. pro 4. 4. 2017. Téma: Makovice

Tma. Tma.
Ticho. Ticho.
Půlka teplo, půlka zima. Začal/ začala/ začalo? měřit čas střídáním teploty.
Neviděl. Neměl/ neměla/ nemělo oči.
Nehmatal, neměl/ neměla/ nemělo ruce.
Neslyšel, neměl uši.
Věděl, že je tma, ticho, teplota, tvar...
Věděl, že myslí. A že je.
Věděl, že spočívá.
Kde?
Uvnitř toho. Toho Kolem.
Na čem?
"Och! Jsou tu další!"
Je jich mnoho. Spousty. Spousty stejných jako já.
Je Nás mnoho a někdy tvoříme Zvuk.
Čekáme, čekáme.
Nemluvíme, nemáme ústa.
Ale když tvoříme Zvuk, jako bychom zdravili jeden druhého. Všechny, které na cestě Zvukem potkáme.
Zafoukal vítr, makovice se naklonila. Ozval se šelest makových zrníček.

Bojové vozy přivážejí dvacet let útlaku.
Nepoučitelně nevěrný vyvolený národ úpí k Hospodinu.
Kolikrát už?
Kolikrát ještě?
Boží povolání nevytáhne hrdinu ze stínu ženy na soudné stolici.
Nepřátelského vojevůdce proto nezabije žádný muž.
Skryje se u spojenců - neví, že jejich vazba k Izraeli je pevnější.
Netuší, že vlídně nabídnutá smetana jej ukolébá spolehlivěji než odvar.
Důvěřivě skládá porážkou ztěžklou hlavu na lůžko, když bezbranná žena slíbí držet stráž.
Jako zbraň poslouží to, co je po ruce... stan zde vztyčili teprve nedávno.
Úder.
Tiché puknutí znamená osvobození.
Na její zavolání pronásledující hrdina najde protivníka s lebkou přibitou k zemi stanovým kolíkem.

Dcérku stretol na polceste.
"Ocííí, bol tu ujo z dolov!" bežala k nemu nadšene. "Vraj navštevuje starých známych. Aj tak sa mu na severe nepáčilo."
Že sa mu nedivím, pomyslel si pochmúrne knieža. Chytil dcéru do náručia.
"A nebudem mágom!" referovala.
"Čože?"
"Skúšali sme mágovicu!"
"Makovicu?"
"Ocíí, nápoj mágov predsa. Vypiješ ho a zistíš, či budeš mágom. No a ja nebudem."
"Čo.."
"A máš sa za ním zastaviť. Má pre teba niečo, čo budeš chcieť. Ale sám! Je to tajomstvo!" prerušila ho spiklenecky.
Kniežaťu prebehli mysľou najhroznejšie predstavy. Akoby ho začul...
Príď sám, inak prestaneš mať dôvod svoje slovo splniť.

"Já to dělat nebudu! Budu všem pro smích!"
"Nikdo tě nepozná a navíc je to tvoje povinnost, když se na to tvoje sestra vybodla."
"Ani mi ji nepřipomínej. Napřed si podepíše tu smlouvu, ani si nepřečte, jak vysoká pokuta nás čeká, když se to nenatočí a pak si klidně uteče s tou... princeznou na hrášku!"
"Teď už spíš na máčku."
"Hahaha. Podívej se na mě. Vypadám jak debil."
"Myslíš, že já mám radost z toho příšerného cylindru, co mi kostymérka vybrala? Ta ženská nemá vkus. Ale náhodou..." Motýl Emanuel se přitulí k Makovému panáčkovi.
"...Ta červená sukýnka ti strašně sekne!"

Člověk rozumný, tedy ten, který má hlavu plnou nápadů s chutí může popíjet alkoholický destilát vypálený ze zrnek, vyňatých z dozrálé palice pryskyřníkotvaré rostliny. Jen člověk nerozumný by však na místo sklizně o něco dříve přišel, květy podojil a mléko v účinná analgetika zpracoval.
A když dozní účinky analgetik, autor podívá se, co napsal.
S plnou makovicí z dozráté makovice makovici vypáliti můžeš. Hlupák vyrábí z makovic morfin a kodein.
Aj, aj, aj, aj. To je tak hloupé. Autor trhá koncept, a vztekle mlátí hlavou do zdi. Zdi je to jedno, hlava začíná bolet. Autor polyká analgetika a začíná psát:

Dny temněly.
Ministr kouzel a ředitelka Bradavic vedli zákopovou válku o obsazení profesorského sboru a Lily Příjmení Zatím Zpátky Měnit Nebudu Potterová si připadala trochu jako maskot. Nebo cvičená opička.
Z úvah ji vyrušil smích. Mudlovské studentce v první lavici („Učitelům doporučujeme věnovat těmto studentům zvýšenou pozornost...“) se lektvar očividně nepodařil.
„Dodržela jste pokyny?“
„Ano, paní profesorko. Až na...“ dívka ukázala na zbytky surovin.
Vzduchem proletěla další makovice.
„Pro mudlu asfodelu škoda, ne?“ ozvalo se ze zadní, méně doporučované části učebny.
„Jistě,“ usmála se studeně Lily, „ale makovic také. Mohl byste se od nich naučit aspoň jednou do roka zachřestit.“

Stará makovice spala a lehce se kývala ze strany na stranu. Kolébaly ji klidné tóny a nikde nebyl nikdo kdo by ji rušil z jejího spánku kvůli nějakým potížím. Obyvatelé paloučku měli klidný den a Maková panenka s motýlem Emanuelem tančili svůj taneček, aniž by se vyskytl někdo kdo by jim ho chtěl překazit. Ostatní se dívali, hráli hudby či se tu a tam přidali také se tančit.
Tu se mysl staré Makovice dostala na povrch, pomalu a klidně. Otevřela rozespale oči a viděla jak se všichni poklidně baví, nebezpečí nehrozí. Usmála se, zavřela oči a nechala se kolébat dál.

První, co si pamatoval byl den, kdy vykvetl mák. Pamatoval si maminku, jak byla šťastná. To červené pole mu připadalo jako nejkrásnější věc na světě.
Jednou kolem jejich pole projížděli Obři na svých ocelových koních. Zíral na ně s neskrývanou zvědavostí. Dali mu čokoládu.
Ale další rok přijeli vousatí muži, mířili samopaly na tatínka a nakonec pole zapálili. Bál se. Běžel se schoulit k mámě do náruče. Brečel. Ona také plakala.
Pamatoval si zimu a hlad.
Pozoroval v noci ohně ve vysokých horách. Myslel si, že tam žijí draci.
Pak se jednoho rána probudil a uviděl pole plné červeného máku.

Sedět na louce, dívat se na nebe... A v ruce držet vlčí mák.
Na chvíli zapomenout na všechno. Na chvíli nebýt prokletý...
Rudý květ - symbol krve. Trhaný za úplňku? O to líp. I tak v něm viděl naději.
Trpká, jemně nahořklá chuť - jako život sám. Z očí do očí, nesnažil se nic předstírat...
Mák vlčí - v řeči květin značí útěchu a skrytou lásku. Docela výstižné, není to tak?
Dva korunní lístky - nedílná součást vlkodlačího lektvaru. A přece z něj vždycky vyzařoval klid.
Přes to všechno (a nebo snad právě proto?) byl vlčí mák jakousi jeho součástí. Nejen té vlčí stránky.

Narill se chystala ke spánku, když tu na dveře chaloupky někdo zaklepal. Za dveřmi bylo stvoření - napůl člověk, napůl žába. Byl to Yarin z nedaleké vesnice.
„Copak se ti stalo, chlapče?“
„Posmíval jsem se Margareth a ona mne ve vzteku proklela ...“ odvětil Yarin.
„To spravíme, ulov za novu u rybníka žábu, připravím ti odvar.“
Další nov klepe Yarin u chaloupky.
„Jen pojď dál, vše mám připraveno, jen přidáme krev žáby.“
Narill dokončila lektvar a Yarin se napil. Chaloupkou se prohnal temný mrak a před Narill seděla velká žába. „A jejej, ta moje makovice děravá, žábu jsi měl chytit za úplňku ...“