Moje články

Ká si nedůvěřivě prohlížel musli tyčinku co držel v ruce. Chlap co seděl vedne se na něj otočil: „Myslíš že nám to doma fakt hrozilo?“

Ká se na něj zmateně podíval: „Vždyť je to jedno?“

Chlap se zamračil: „Jo tak ty jsi jeden z TĚCH.“ a zvedl se a odešel. Jeho utrousené „Debil.“ Ká zřetelně slyšel.

Ká se třikrát pomalu nadechl. Pravda ho logicky nezajímala, protože nebyla důležitá. Ale jeho srdce nesouhlasilo. Měl chuť za ním jít a vysvětlit mu to. Ale nepůjde. Je vyčerpaný. Musli schoval, na jídlo ho přešla chuť. Potáhl si kapuci a zadíval se na sever.

Chlapec v poušti. Kolem jen písek a za ním další písek. Slunce pálí. Je bezvětří.
Chlapec kreslí prstem do písku.
Nakreslí květinu. A druhou. A celou rozkvetlou louku. Okolo keře, stromy. Ptáky, laně, a jednoho šnečka.
Doprostřed louky nakreslí dívku. Vlasy má rozevláté tancem, sukně rozvířené. Směje se a rukou kyne ve zvoucím gestu.
Chlapec pokleká vedle dívky. Písek pije slzy. Zvedá pohled ke Slunci a modlí se za záchranu.
Našli ho druhý den. Ležel na písku, prsty se dotýkal nakreslené dívčiny ruky. Byl mrtev. Noci na poušti jsou neúprosné. Přijal její pozvání a teď už tančí v rajské zahradě.

Jedu do práce autem. Kupodivu bez zdržení odbočuju doleva na hlavní. Už jen jeden semafor a budu tam.
Červená. Zastavuju. Eh... To se mi nepovedlo. Kvůli stavbě posunuli ten semafor o pět metrů dozadu, ale já zastavila tam co vždycky. Zjišťuju, že stojím až za ním, a vůbec na něj nevidím. Nervózně se rozhlížím. Nikomu nepřekážím, aspoň že tak. Za mnou je auto, couvnout nemůžu. Mírně panikařím. Dostanu pokutu? Tohle se asi počítá jako jízda na červenou… A v tu chvíli auto za mnou krátce zatroubí a já chápu a rozjíždím se. Dal mi vědět, že už je zelená. Děkuju!

“Dobrý den, jste tu na pravidelnou prohlídku, že?”
“Ano. A chci se zeptat na možnosti testování na nějaké nemoci, začla jsem si přivydělávat prostitucí.”
“Eee, aha. A baví vás to?”
“Jo”
“A tak to má být. Ženy se z něčeho takového asi dokážou oklepat.”
“Jak to myslíte?”
“Tohle lidem připadá nemorální.”
“Mě ne?”
“No dobře. Můžu vás testovat každé tři měsíce, ale musíte přijet do nemocnice v Kolíně, když tam budu, tam je to na pojišťovnu.”
“Tak jo. Napíšete mi adresu?”
“Pořád se nemůžu vzpamatovat z toho, že jste mi to jen tak řekla.”
“To se vám má říkat, ne?”