Pověra

Milá Remi,
přeji Ti krásné prožití vánočních svátků a ať Tě v novém roce provází jen samé štěstí. (Letos je to pouze krátká komedie, na víc už bohužel nebyl čas, ani síla.)
Seděli uprostřed zahulené krčmy a hřáli si zkřehlé ruce o poháry horkého vína. Vína, na něž padl poslední groš, který Geralt vytáhl z měšce. Už tři týdny nezavadil o práci, zato žaludek se o pozornost hlásil s železnou pravidelností. A třebaže svůj vlastní hlad dokázal úspěšně ignorovat, ten Marigoldův jednoduše přehlížet nešlo, pokud jste se chtěli vyhnout nervovému kolapsu způsobenému jeho neustálým stěžováním, otravným fňukáním a trýznivým kvílením za doprovodu teskné loutny.
„Hostinský nevypadá, že by chtěl dnes večer ubytovat zdarma dva ubohé pocestné,“ zabručel do desky stolu. „A předpokládám, že spát venku už se ti nechce.“
„To se mi teda nechce,“ potvrdil Marigold rozmrzele. „Včera mi to úplně stačilo. Ještě teď mi rozmrzá zadek.“
„Ani kdybych ti půjčil svého beránka?“
„Vždyť tam sněží!“
„Tak si postavíme přístřešek ze sněhu.“
„Myslíš iglů?“
„To je co? Nějaká kletba?“
„Ale ne, ty hrubiáne bez klasického vzdělání. Iglů je příbytek postavený ze sněhových kvádrů. Izoluje teplo. Staví ho obyvatelé dalekého Severu, kde už není nic než sníh, led, příšerná zima a nejspíš taky vysoká úmrtnost dětí, hlad a kurděje.“
„Díky za poučení. Vraťme se k věci. Co tedy hodláš udělat proto, abychom nemuseli spát venku?“
Marigold s nápadnou obezřetností loupl okem po hřmotném krčmáři, který právě odnášel k jednomu z plně obsazených stolů deset tupláků, na nichž měl položená prkýnka s klobásami, uzeným a nakládanými cibulkami. Bicepsy mu pod umaštěnou košilí hrozily prasknutím. Anebo spíš rukávy té košile.
„Nenavrhuješ doufám, abych mu zaplatil v naturáliích?“
Geralt lhostejně pokrčil rameny, ve tváři kožený a prázdný jako jeho měšec.
„Já nenavrhuju vůbec nic, Marigolde. Očekávám návrh od tebe.“
„Nádobí tady mýt nebudu!“
„To znamená?“
„A klečet pod tou horou svalů taky ne!“
„Takže?“ zdvihl obočí Geralt a zabubnoval prsty o stůl.
„Je Saovine. Víš, že nemůžu hrát a zpívat.“
„To je pověra. Stejně jako to s tím mokrým prádlem na Imbolc nebo pojídáním kuřete na Lammas.“
„Kuře se na Lammas může pojídat dle libosti, spletl sis to s holubem.“
„Občas si ty ptáky pletu,“ připustil Geralt klidně. „Každopádně, jde o pouhý mýtus.“
„Ne,“ zavrtěl hlavou Marigold. „Žádný mýtus. Jestli dnes rozezním struny své loutny, bude se mi v novém roce štěstí vyhýbat obloukem a smůla se mi přilepí na paty jako výkaly v přístavní čtvrti Nilfgaardu. Do toho nejdu.“
„Inu, jak myslíš, příteli. Nocuješ ve sněhu. Tahle krčma zavírá o půlnoci.“
Marigold vydal táhlé zavytí, které k jejich stolu přilákalo zvědavé pohledy ostatních.
„Nějaký potíže, pánové?“ optal se hospodský.
„Vůbec ne,“ odvětil Geralt. „Slyšel jsem, že tu máš lázeň, krčmáři. Co je na tom pravdy?“
„Všecko. Pročpak? Chtěli byste přespat?“
„Rádi bychom se u tebe na noc uložili, cesta z Mariboru nás vyčerpala. A taky bychom si rádi dopřáli horkou koupel. Je Saovine. Člověk by měl do nového roku vstupovat s čistým štítem.“
„Spíš s čistou řití,“ zachechtal se krčmář, až mu poskočily faldy na břiše.
„Nepopírám, že se můj společník už týden neumyl. Jeho citlivá kůže nesnese ledovou říční vodu.“
Marigold rozhořčeně zaprskal a kopnul Geralta do kotníku.
„Nocleh 5 grošů, přístup do lázně 2 groše. Platba předem.“
„A přesně v tom je háček,“ pravil Geralt. „Naše mešce jsou totiž prázdné.“
„Ohohó! Tak to si bude muset panáček smočit zadnici v ledový říční vodě!“
„A co kdybych vám zahrál a zazpíval?“ ozval se náhle Marigold a v jeho hlase se mísil vztek se zoufalou odhodlaností. „Jsem slovutný Marigold, nejproslulejší bard Severních království, autor Lvíčete z Cintry –“
„A taky tlučhuba a kurevník,“ doplnil Geralt, „ale to na jeho umělecký výkon nemá vliv. Vy i vaši hosté budete nadmíru spokojeni.“
Hospodský se zatvářil překvapeně a malinko podezíravě.
„Chceš mi tvrdit, barde,“ obrátil se na Marigolda, „že zahraješ a zazpíváš o Saovinu? Jen pro jednu klidnou noc na slamníku a káď s horkou vodou?“
„Ano, to ti tvrdím, krčmáři!“ přikývl rázně písničkář a na posilněnou do sebe kopl zbytek vína. „A doufám, že ta voda bude mýdlová. Mám rád bubliny!“
„Hmm...“ zamyslel se krčmář. „Tvoje odvaha je rozhodně obdivuhodná. Tak dobrá. Dnes jste oba mými hosty. Rózo, přines tadyhle bardovi ještě jeden pohár! A ty, barde, hraj! Ať se trochu pobavíme!“
O dvě hodiny později seděli ponoření v horké napěněné vodě, hlavu slastně zakloněnou přes hranu dřevěné kádě a bylo jim tak dobře jako už dlouho ne.
„Ty, Geralte, ta provokace dole v hospodě byla mazaná, ale co když se teď smůla otře i o tebe? Přece jen, jsme přátelé, cestujeme společně. Když spadnu do jámy, budeš mě muset zachraňovat a třeba tam spadneš taky.“
„Neplácej nesmysly, Marigolde. Je to jen pověra. Navíc, ty jsi rozený klikař. Neznám žádného člověka, který by měl tolik štěstí na úkor rozumu.“
„To neznělo zrovna jako kompliment.“
„Taky nemělo,“ ušklíbl se Geralt, vylezl z lázně a zabalil se do nahřátého plátna.
„Hm. Já ještě chvilku zůstanu. Potřebuju si pořádně prohřát –“ Nedořekl.
Stěna kádě se s hlasitým zapraštěním rozlomila a podlahu zaplavila obrovská vlna vody, na níž se Marigold svezl až k topeništi, o které si spálil rameno.
Geralt se zamračil.
„To údajné neštěstí mělo přijít až v novém roce. A ten ještě nezačal. Ještě pořád máme –“
„Minuta po půlnoci!“ ukázal mu Marigold dramaticky ciferník svých kapesních hodinek, které vytáhl z kabátu pověšeného na okně. „Už je nový rok!“
„Marigolde, nebuď hloupý, tohle přece vůbec nemusí znamenat –“
Okenice se pod náporem silného severního větru otevřely dokořán a nahé tělo slovutného barda zasypal sníh.
Geralt věděl, že by se neměl smát, ale nedokázal to v sobě zadržet. Smíchy se zlomil v pase a chechtal se, až mu škubalo v bránici.
Smál se tak dlouho, dokud mu na hlavě nepřistála Marigoldova loutna.