Pod okny se rozžínaly lampy, na Vídeň pomalu padala noc.
Konstantin se ujistil, že je skutečně zamčeno, vyměnil svit lustru za lampu na nočním stolku a zatáhl závěsy. Rozepnul si vestu a opatrně ji pověsil přes židli. Košili úhledně poskládal, i když ji určil jako hodnou prádelny. Nakonec kalhoty a ponožky. Vše má své místo.
Letmo zavadil o svůj odraz v zrcadle nad prádelníkem. Mladý muž jako každý jiný, skoro. Zaváhal nad plátnem těsně obvázaným kolem hrudníku, pak se ke svému odrazu otočil zády a odmotal ho.
V koupelně se do vody ponořil až po bradu. Adam v rouše Evině.

Pole za rodnou chalupou zná Janek do poslední hroudy. Tady může orat se zavřenýma očima. Volci pomalu kráčí. Radlice převrací zeminu. V přesýpající se hlíně slyší Janek šeptavý odkaz předků. Vyprávějí o krvi prolité při vyklučování lesa. O potu zavlažujícím obdělávanou zem.
Janek poslouchá o bolesti a žalu. O povinnosti. O poutu. Pohled mu zaběhne k chalupě. V okně mihotá plamének. Teď nedokáže jít domů. Bojí se.
Při sedmé souvrati se před ním konečně ze tmy vynoří babicí bába. Usmívá se.
Jankovi se konečně uleví. Přesto pole té noci doorá. A hlasy předků vyprávějí o radosti. O naději. O věčnosti.

Portál nás vyplivnul v... Nemocnici?
"Když jsem říkala, že nikoho nemám, nebyla to tak úplně pravda."
Zavede mě do pokoje, kde na lůžku leží jak vosková figurína kůží potažená kostra. Přístroje kolem ní pípají, tekutiny kapou, hrudník se zvedá, ale...
"Tohle je Viktor. A takhle je už víc než 12 let. Nejdřív si mysleli, že se probere, jako když se narodí fénix z popela, na který před okamžikem shořel. Pak ho prohlédl odborník. Žádné zranění hlavy, žádné krvácení do mozku a stejně... Mozková aktivita nula. Jeho rodiče pořád ještě doufají, ale Viktor se neprobere. Už nikdy."
"Co se stalo?"
"Já."

„Nevím, proč kluk zase stůně,“ farmář Sklenička položil na stůl tác s čajem a sušenkami.
Konvice cinkla.
„Samozřejmě, děti dnes všelijak vyvádějí,“ Sklenička se ošíval.
Lžička rozvířila hladinu čaje.
„Pravda, taky musí někdy pomoct v hospodářství,“ odkašlal si.
„Mmmm, skořicové.“
„Vždyť by tu jinak... práce habaděj,“ zrudl.
Sušenek chroupavě ubývalo.
„Dobře... Vstal dřív, než... jste říkala. Já... Já už ho nebudu nutit na pole a... tu... malovací školu, tu mu zaplatím,“ Sklenička se rosil potem jako půllitr vychlazeného ležáku.
Pokývala hlavou.

Obecně panuje shoda, že v rámci křížového výslechu se dobře uplatňují nějaké ty otázky.
...pokud tedy nejste Bábi Zlopočasná.

Lidušce bylo ouzko. Dva dny vydržela, dva dny se vymlouvala na stýskání, ale dnes ji královna pohrozila vězením. Nedalo se nic dělat, ten návod si přečíst musela.

"Děkujeme, že jste si zakoupili–"

Tohle ne...

"Používejte pouze originální–"

Tohle taky ne... tady!

"Pohyb pedálu P se přenáší na klikovou hřídel s kolem H. Otáčky kola se přenáší na přeslen PŘ, kde je na cívce nasazeno křídlo K. Obsluha kolovratu uvádí šlapáním na pedál do pohybu křídlo a cívku a drží v ruce chomáč vláken, ze kterých navíjí nit na cívku."

Kdo má tohle všechno pochopit! Ach já ubohá, co si počnu!

Kdyby lednice v 221B uměla mluvit, nejspíš by si stěžovala na lidské oči schované na horní poličce (schované před Rosie - John o nich, ke své vlastní smůle, moc dobře ví). Plíseň krčící se na dně skříně by jistě debatovala o plánované expanzi z pomerančů na mandarinky a kulky ve zdi by se předháněly, jak hluboko se jim podařilo zavrtat. Ale všichni naštěstí mlčí a John si konečně, konečně může dopřát chvíli ticha. Rosie spí, Londýn je tichý a Sherlock…
„Pojď spát, Johne,“ ozve se za ním, dvě dlouhé ruce ho obmotají, přivinou blíž.
Sherlock je tady, naživu, s nimi. Doma.

My čekali jsme ítýho, a zatím přišli vetřelci.
Jak zmerčili uvítací výbor i davy kolem, přetransformovali do lidské podoby, což jsme interpretovali jako velkolepé meziplanetární gesto. Imidž vyspělé pokrokové civilizace se zhroutila prakticky vzápětí, alebrž si ponechali svůj žraločí chrup a žravost. Ze stadionu se nás zachránila hrstka, jenže výpovědi očitých svědků shledány nevěrohodnými: dokud tě nesežerou, byly propagandou.
„Tobě už z věčné manipulace hrabe! Nejenže žádný UFO neexistuje, ale už vůbec ne agresivní!“
„Tati, takže se mnou neutečeš do hor?“
K otcově cti musím přiznat, že ač palice dubová, když mu alien ukousl ruku, červík pochybností v něm zahlodal.

Pořádně se oblíkej, říkávala babička. Zdejší lesy jsou studený. A hlídej si barvy, dodávala, ale to jen, když si byla jistá, že ji matka neslyší.
Těžko říct, co by řekla, kdyby mě viděla dnes. Goretexová bunda sice odolává slejváku i šlehancům vodou nacucaných kapradin, ale po tolika cestách už dávno nemá ten správný odstín červené. Poslala by mě do háje a třikrát si odplivla přes rameno. Nikdy by si nenechala vysvětlit, že už jsem velká. Sama. Že musím trochu improvizovat.
Musím ho najít a varovat. Protože lovci jsou opilí a mnohem víc než on se dnes v noci podobají šelmám.

A-Yao se nedokázal uvolnit, tělo měl jako v ohni. Nakonec ho však únava spolu s nedoléčeným zraněním přemohly.

Stál na nádvoří Nečisté říše.
"Ty zmetku!" zasyčel Nie MingJue. Baxia na jeho zádech zlověstně zachrastila.
A-Yao se roztřásl.
Ne... Znovu už ne...!?

MingJue ho uchopil za límec a táhl dovnitř.

"Ne..., Da-ge," zaprosil, "nedělej to... Prosím ne... Neber mě od něho... XiChen mě potřebuje, prosím... J-já ho potřebuji!"

XiChen vytržen ze snů, objal zmítajícího se muže a přivinul si ho pevněji na hruď.
"Nech mi ho A-Jue," šeptal rozechvěle - toužebně do jeho snů, "odpusť, jestli můžeš," naléhal se slzami v očích.

He closes his eyes and listens.

It is like coming home; falling back into the void, into the cool embrace of the voices from deep within. That's all the Kraken is, really. Not some supernatural force that takes him over; it is returning to himself. Hardly any effort at all. It is being Ed that takes effort.

He sits down in the alcove that used to be a bed, and peers into the darkness. The sea is calm. People say that's what happens before a storm, but calm is just calm.

There is no point in expecting anything at all.

Přiběhl k manželce štkající u ozdobného sloupu: "Takže Suratak nepomohl," polkl smutek, pak si všiml skvrny na šatech, "Udělal ti něco?"
Zvedla krhavé oči: "Nabídla jsem vše co máme, když Miorofa vyléčí. Jen se smál! Poručil mi abych se vysvlékla. Studem jsem se mohla propadnout, ale pak... ," otřela bolestí zkřivenou tvář, "řekl, že malého vyléčí, když si sama uříznu prso," sotva pro pláč vyřkla.
Manžel zděšeně zalapal po dechu: "To ne!"
Manželka poodhrnula háv halící krvavou zasychající ránu: "Nedokázala jsem to! Bolelo to tak strašně moc! Nedokázala jsem pokračovat! A teď kvůli mé slabosti Miory umře!" její žal nešlo utišit.

Komisař šel s Alice Avrilovou, a viděl ženskou přesnou popisu paní Toddové, tak ji s Avrilovou zase začal honit, a chytil ji. Zeptal se: "Jste Eliza Dunnová?"
Žena odpověděla: Ano, jsem."
"Paní Toddová o Vás měla strach," řekl jí komisař Laurence.
"Strach? Ona nedostala můj dopis?"
"Jaký dopis?"
"Napsala jsem paní Toddové, že dávám výpověď. Dostala jsem dopis od pana Moreaua, že jsem zdědila po matce vilu v Austrálii za půl milionu franků. A potvrdil mi to i notář, pan Francois Delacroix."
"Aha. Děkujeme, paní Dunnová."
"Takže je s případem šmitec?" zeptala se Avrilová.
"Ano. I s Vaším novinovým článkem."

Nejprve je volná, rovná krajina.
Pak se rozvlní. Zem se na mnoha místech pomaličku rozevírá.
Z jejích útrob se vyplazí tisíce úponů a vzpínají se k obloze. Postupně je zakrývá žárem rozpálený písek - sklo, kámen, vytvářející žilkované bloky, hlína, obalující kosti města cihlami.
Chladné skleníky pohlcují sluneční paprsky, nízké věžičky obrůstají břečťanem, mrkající okna jsou opentlená ozdobnými rámy.
Vznikající městečko je stále ještě plné prasklin, nedokonalostí, nelogických tvarů - komín ohnutý do pravého úhlu, okno ve tvaru hvězdy, strašidelný, smršťující se sklep. Je nehotové, na půli cesty ke své dokonalé formě.
Až bude zcela dospělé, pohltí ho lidé a ono zemře.

.Palubní deník, 18.6.1997
8:00 Celá trojka nastoupila. Kapitán je pěkný vejtaha.
8:30 Kapitán mi leze na nervy.
9:00 Rolujeme. Kapitán pouze čte kontrolní seznam a nežvaní.
9:10 Startujeme. Mám nápad.
9:12 Kapitánovo nastavitelné křeslo se nááááhodičkou převrátí dozadu.
9:20 Kapitán se stále snaží dosáhnout... na cokoliv.
9:22 Palubní inženýr přidržuje kapitánovo křeslo nohou, aby se zase nepřevrátilo.
9:30 Kapitán vyčítá druhému pilotovi, že ho nechat plácal se na zemi. Druhý pilot odsekává, že jaksi musel řídit.
9:35 Palubní inženýr si stěžuje na křeč v noze.
9:45 Kýžené ticho.

Když přišel krysař do Hammeln, nelíbil se z místních nikomu. Jak povýšeně se nesla jeho postava a jak čistým se zdál ve městě plném krys. Ubytovat ho nechtěl žádný, až skončil u prosté chýše dívky s krásnýma očima.
Krysy odvedl tenkými tóny své píšťaly a místo zlatých dostal jen výsměch a rubáše. Vztek cloumal krysařem, ale Agnesiny oči zdály se kouzelnějsí píšťaly.
Krysaři však láska byla málo a pomstil se Hammeln. Děti odvedl středními tóny píšťaly a zlato žádal. Dostal jen výsměch a rakve.
Je vám to málo Hamnelnští? I zahrála píšťala hlasité tóny. A nebylo už lidí v Hammeln.

"..chasoník, vanadík, barvík, buřík v železo dej též,
ocel pevnou, ale pružnou s nimi snadno dostaneš.
Ďasík, broník magnetické, měď a zinek tvoří mosaz,
pak dvě prázdná místa stojí, i ty vezmi žáku v potaz.
Otrušík, luník a brudík..."
Ozvalo se zaklepání. "Mohu dál?"
Julius Stantejský vstal a široce se usmál: "Jen račte, pane řídící, vás vidím rád kdykoliv."
"Bývalý, pane kolego, teď jste řídící vy. Pořád ještě veršujete?"
Stantejský souhlasil. "Přál bych si, aby žáci neopakovali jak kolovrátky, ale měli z učení radost. Dobrá česká báseň by jim k tomu měla dopomoci."
Magda kývl: "Co se rýmuje na brudík?"

Hlubina.
Černá díra.
Propast směřující nahoru.
Hlasy.
Spousta.
Že by vchod do pekla?
Hlásky! Mnoho hlásků!
"Mamí, kde jsi!"
"Mamí, mám hlad!"
"Mamí, je mi zima!"
"Mamí, on mi šlápl na křídlo!"
"Mamí, ona mě dloubla křídlem!"
"Mamí, jaktože nemáš cecík nad křídlem?"
"Protože ho mám pod křídlem, miláčku!"
"Mamí, ségra schválně pije z mojí bradavky!"
"Mamí, už jsi zpátky z lovu?"
"Mamí, ty jsi šla čůrat?"
"Mamí, zahřej mě!"
"Mamí, dneska nám sem koukali lidi! Prý naše budka vypadá jako odpadkový koš!"
"Mamí, já chci jíst!"
"Mamí, já nechci jíst!"
"Mamí, podívej, jak si protahuji křídlo!"
"Mamí!"
"Mamí!"
"MAMÍÍÍÍÍ!"

Lidé se neustále o něco bojí. O svůj život, majetek, rodinu...
A proto si začali domů tahat psy. Někteří si pořídili ty malé uřvané, otravné potvory čivavy a jiní zase větší rasu. Německou dogu. U ní si myslí, že je velká. U ní?!
Vždyť je to pískle. Nedochůdče.
Bůh podsvětí nikdy nepochopil, jak si někdo může tohle škvrně přitáhnout do domu a připadat si v bezpečí. (Takže podstata čivav mu unikala úplně.)
Moc rád by viděl, jak třeba takový jezevčík hlídá vchod do podsvětí.
Hádes pohladil svého psa, ochránce, svoji šelmu, po všech třech hlavách.
Kerberos byl vždycky nejlepší pes.

Tak abyste věděli, pacholci, řeknu vám to formou přísloví… ééé… jejda jak to přísloví bylo… Byl tam strom, košatý ovocný strom, obsypaný květy, včelky okolo poletují, výživný pyl sbírají… ne, to utíkám od tématu. Co jsem to chtěla? Jo, jasně, říct vám to příslovím, vy nezbedníci. Jako jsem to musela říkat vašim rodičům, kteří sem taky lezli bez dovolení a dělali na půdě nevímco. Když vás tady tak dneska vidím, asi vím co. Takže, a teď poslouchejte, mizerové: vzdálenost bodu dopadu malvice od geometrického středu průmětu koruny je blízká nule. Cože? Já vám dám starou čarodějnici, která neví, co kváká!

Horizont událostí je plocha v časoprostoru tvořící hranici, za kterou události nemohou ovlivnit pozorovatele.
A nebo taky hranice okolo černé díry, která pro pozorovatele vymezuje oblast, z níž nemůže uniknout žádné elektromagnetické záření, totiž světlo. Rovněž hranice, zpoza které neunikne z dosahu černé díry žádná hmota. Časové tunely ji tedy obyčejně míjí v uctivé vzdálenosti.
Existuje však tunel, který vede skrz tuto hranici. Je to tunel nebezpečný a nestabilní. Nikdy není jisté, kde se z něho člověk vynoří. Většina soudných chodců časem se mu proto vyhne.
Oba kantoři však pod vedením Vraspíra mířili právě sem. Na hranici. Vraspír si pískal.

Ve střešní lucerně namísto čísla svítí červený křížek. Osmnáct jich brázdí ulice, dnem, ba i nocí, kdy královské hlavní město spí, jen pro červenobílé obětavkyně zůstává zapojen proud v trolejích.
Bok vozu otevřený, překrývá se plachtovou roletou, aby snadno umožnil nástup pasažérům přijíždějícím z fronty. Uvnitř řada lůžek pro nosítka. Jezdí bez únavy, bez oddechu, od pražských nádraží k pražským nemocnicím.
Jenže, veškerá snaha lékařů je někdy marná, a zrekvírovaní koně chybějí.
A tak flotilu elektrických drah se zvláštním určením posílí devatenáctá s křížkem - bílým v černém poli. Bez oken, natřená černě, veze čtyři cestující z nemocniční márnice na hřbitov.

"Řekni, zloději... Jsem krásnější než ona?" Královna stála jak vytesaná z mramoru, její nádherná tvář chladná.
"Jsi krásnější. Ale ona je laskavější."
Krásná jako vistárie, se zářivými květy a plody, které nosí jed.
Krásná nevěsta, u stolu se svým ženichem. Jeho smích, její kamenná tvář. Druhý den ho našli mrtvého. Toužíš po stejném osudu, zloději? Pokoušíš bohy?
Mohla by vykvést, říkáš si v duchu. Utéct z klece, od které zahodila klíč. Mohla by najít opravdový úsměv, ten, kterému si nemůže pomoct, a který zní do dáli. Mohla by se přestat bát dýky ve stínech.
Jsi přece zloděj. Ukradni její srdce.

Geralt ztuhnul, chtěl již odejít, ale zarazila jej kresba nad postelí. Na vesnické poměry krásná malba zobrazující dvojici pastevců, kteří objímají syna a jeho mladší sestru. Rodinná idylka.

Mě takový obraz doma nevisí, pomyslil si Geralt, nemám příliš vzpomínek na domov. Matné a jen na matku. Můj domov – to je visící meč nad krbem a vysvětlující Vesemir.

„Já také nemám doma takový obraz,” promluvila Elzee, která se tiše objevila za ním.
„Matka zabila otce krátce po tom, co jsem se narodila. Za to co mi provedl. Nezvládla mu odpustit. Nemám ani jednu jedinou jeho kresbu, neznám ani jeho podobu. Nic."

„Pravdou je,“ pokračuje virtuál ve znění Dahua Serpense, „že program posmrtného uchovávání mozků od začátku kolaboval, aneb duše bez těla je jak tělo bez duše! Smutné mysli hasly... Jenže bez podmínky věčnosti nedávalo nebe ani peklo smysl.“
„V hrdlo lžete!“ oponuje opanovavší se Vilém, „Mám svědky mezi pozůstalými, co mluvili s pochovanými!“
„Koho?“
„Nedonáším!“
„Podepisují závazek mlčenlivosti! Ale víme, že v užvaněné společnosti se utají lautr lejno. Naštěstí projekt mezibřehové komunikace šlape jak běhna na stojáka, v rámci nutných psychotestů, aby klienti vydrželi ten šok, že!, se napíchneme do jejich hlaviček a za mrtvého odpovídáme přesně to, co chtějí slyšet.“