Na cestě ke slávě

Fridrich II. Štaufský, císař Svaté říše římské a sicilský král, žil v letech 1194-1250. Byl vnukem známého císaře Fridricha Rudovouse (Barbarossy), synem císaře Jindřicha VI. a Konstancie Sicilské. Otce ztratil ve dvou letech, matku o 2 roky později. Ve čtyřech letech byl korunován sicilským králem a do čtrnácti vyrůstal celkem v poklidu v Palermu.
Mezitím ale na severu zuřil boj o císařskou korunu mezi jeho strýcem Filipem Švábským a Otou Brunšvickým (a náš král Přemysl Otakar z toho vychytrale těžil a měnil strany). Po Filipově násilné smrti Ota triumfoval, nechal se korunovat císařem v Římě (1209) a následně z tohoto titulu vznesl nárok na celou Itálii, tedy i na království mladičkého Fridricha. Tím však proti sobě poštval papeže. A Fridrich právě dorůstal do věku, kdy se o něm mohlo uvažovat jako o protikandidátovi.
V době, kdy Fridrich dorazil do německé říše (1212) mu bylo již skoro osmnáct, podle středověkých měřítek byl tedy vlastně dospělý, dokonce už měl i manželku a synka. Pořád ale vypadal trochu mladý na císaře a byl posměšně nazýván „klukem z Apulie“. Brzy však dokázal jak vlohy k vládnutí, tak železnou vůli, i když ho provázela i notná dávka štěstí (Otovi Brunšvickému zasadila nakonec osudovou ránu porážka v boji s Francouzi na straně Angličanů v bitvě u Bouvines 1214).
Fridrich II. byl nepochybně mimořádná osobnost, proslul i svým vzděláním a rozhledem a relativní náboženskou tolerancí. I on si ale svým poněkud bezohledným postupem a mocenskými nároky nadělal četné nepřátele, byl opakovaně exkomunikován z církve a jeho potomci na to všechno těžce doplatili.
Ještě v prvním roce své vlády v říši vydal Fridrich řadu privilegií pro své příznivce. K nim patřil i český král, jehož hodnost a práva byly potvrzeny slavnou Zlatou bulou sicilskou.