5. Důležité otázky

Racek žvýkal stéblo trávy a zamyšleně se díval do údolí. Jeho myšlenky se pohybovaly někde mezi „není to moje starost“ a „je to moje starost“. Nemohl se rozhodnout a s rozhodnutím nikam nespěchal.
V údolí se nacházela jedna ze zdejších – vzácných – vesniček. Jeho muži (včetně jedné ženy) se naopak nacházeli na kopci kousek pod ním. Všichni čtyři klidně odpočívali. Mohli, teď hlídal on.
Byli rozprostřeni příliš tence. Kde bývaly ty doby, kdy jich byly tisíce. Teď byly Přeměněných stovky a jejich ztráty nedokázaly nahradit občasní nováčci.
Někteří válku proklínali. Někteří boj nenáviděli. Jiní ho milovali.
Racek bral boj jako jeden z úkolů, které musí udělat. Jednou bude po něm a on bude dělat něco jiného. Pokud přežije.
Nejdřív bojoval proto, že musel. Teď ale cítil v boji, v odporu, určitou správnost. Nevěděl, kdy se to stalo, kdy se stali z pánů spojenci, které je potřeba ochraňovat.
Dělal stále ty stejné věci, ale cítil se mnohem lépe. A silnější.
Až teď, dole ve vesnici. Byl rád, že se rozhodl jít s novým rezidentem podívat se, co se děje. Čepice v očích, nikdo by ho za démona neodhadoval. Slova patřila nováčkovi.
Proč být otrokem, když můžeš být pánem?
Ta slova pálila. Něco na nich bylo špatně. Chtěl zjistit, co to je.
Aspoň ví, proč v poslední době občas zmizí některý z přidělených ochránců vesnic.
Rozprostření příliš tence, nemají dost sil na strategických bodech umístit armádu, dokonce ani oddíl. Jednotlivce ano. Ti, kteří odrazí první útok, vykoupí čas, než se dostaví přivolané posily. Nenahraditelní. Mizející.
Odsud taky jeden zmizel.
Aspoň dal vědět, že odchází.
On zmizel. Cizinec ale čekal.
Proč být otrokem, když můžeš být pánem?
Už věděl, co je na těch slovech špatně. Byla to fráze. Naučená, nabubřelá a jeho srdce mu říkalo, že nepravdivá. Poslouchala se ale krásně.
Zahlédnul pohyb, ten, na který čekal.
Tiše hvízdnul. Ten zvuk by se dal snadno zaměnit za hvízdnutí kolihy.
Na kopci pod ním už nebyl nikdo. Větve stromu v blízkém lesíku se ještě chvíli komíhaly. Známky po ostatních třech neviděl, skryli se ve vysokém vřesu. On nebyl zespoda vidět už před tím.
Hlasy uslyšel dřív než kroky. Nový rezident se snažil. Tenhle snad neuteče.
Cizinec si ale očividně myslel opak. Pletl se. Tentokrát nevedl přeběhlíka. Návnada vedla jeho. A hezky ho rozmluvila.
„... na jih. Povídám na jih, to je jednoduchý. Zónou projdeš a kdo ti pak má co poroučet, aha? Chápej to, nemají nad tebou žádnou moc, kterou jim nedáš ty sám. Na druhý straně budeš svobodný. A víc, budeš pán. U nás to není tak stupidní, jako u vás. My jsme jim pořádně zaťali tipec. My vládneme – oni slouží. Oni se třesou. Pořád ti povídám, my jsme vyšší vývojová větev.“
„Dobře, tak na jih, ale pak co? Víš, tady jsem doma...“ Rezident se OPRAVDU snažil.
„Jak doma, jaký doma, prosím tě? Jenom tě využívají. Na jih půjdeš a pak prostě přijdeš k první hlídce, kterou uvidíš a oni se o tebe postarají.“
Byli v tom správném místě.
Racek ani nemusel dát pokyn, všichni vyrazili ve stejný okamžik, kdy se příchozí dostali na úroveň slabé břízky. Cizinec se nadechl a otočil k útěku, ale rezident mu podkopnul nohu. Z toho kluka něco bude.
Beran se na cíl vrhnul a zalehl ho. V okamžiku ho držely i další dva páry rukou a na ostatní se nedostalo. Skoro mnoho povyku pro nic, by se dalo říct.
Svázali ho pečlivě a neméně pečlivě ho usadili na zem. Racek si sednul proti němu.
Teď čepici neměl.
Jeho světlé, téměř bílé vlasy vypadaly skoro jako svatozář. Do cizincových tmavě oranžových oči se podívaly nevinně jantarové.
„Jenom se tě chceme na něco zeptat.“
Cizinec se lehce narovnal, nejhorší strach ho přešel.
„Jen se ptejte,“ usmál se.