47. Počty

Deset, devět, osm, sedm...
Počet dosud přeživších členů Stáda se rapidně snižoval. Teď už se dali počítat na jednotky. S kolika že Smrtonoš počítal, že přežijí a posílí jejich řady?
Vlk už ani nenadával, jen si odplivl. A výpad z druhé strany nikde, asi se někde zasekli. Tuhle bitvu už nevyhrají, i když pořád ještě můžou protivníka pěkně zmást. Pořád ještě můžou vyhrát válku.
Pořád ještě můžou vyhrát válku?
Vzhledem k tomu, že si ještě ráno byl vítězstvím ve válce naprosto jistý, byla tahle myšlenka taková... zvláštní.
Tři, dva, jeden.
Tak to by bylo.
Tak osm tisíc lidí, a všechno pryč. Asi druhá největší bitva od začátku války a první takhle drtivá porážka.
Ale my jsme měli být poraženi. To je součást plánu.
No, ne takhle rychle.
Osm tisíc lidí pryč, získaná jedna vesnice, zabito tak možná sto nepřátel a nějakých sto dvacet jeho vojáků neznámo kde.
Vlk zanadával.
No, za chvíli se setmí. Odnese si motorku kousek zpátky, tiše odjede a přespí za Crianlarichem. V něm ne. Seveřani se tam jistě vydají na průzkum...
Musí si dát pozor, aby při projíždění nespustil žádnou s připravených pastí.
Jeho muži se najdou. Dříve nebo později.

Bylo pozdě odpoledne, když se Smrtonoš pomalu blížil k Inverness. Měl za sebou perný den. Nemusel přenášet motorku příliš často, široká dálnice na sever nevedla kolem žádných velkých měst a dopravní zácpa tu byla téměř neznámý pojem.
Téměř.
Ta dvě místa, kde byla doprava svedena do jednoho pruhu se střídavým provozem, způsobila pěknou ocelovou skrumáž. Naštěstí po objevu prvního jel dál už pomaleji a šrámy z pádu se mu zahojily ještě než dojel k Aviemore.
Pomalu cestoval tichou a mrtvou krajinou. Žádný velký spěch.
Na sever a východ, na sever a západ. Zalesněné kopce ustoupily kopcům holým, ty loukám a najednou se před ním otevřela krajina plná polí. Neobdělávaných polí ležících ladem. Jen živé ploty naznačovaly, kde vedou jejich hranice. Na kostrách ovcí nebo krav (moc si je neprohlížel) na ohraničených pastvinách ještě občas vlály zbytky srsti.
Byla tu Zóna. Očividně.
Silnice se rozšířila, stojící auta zhoustla. Město.
Nemělo smysl se trápit. Když uviděl první benzínku, odstavil motorku. Elektřina tu neběžela, ale pokud nemají generátor tady, najde nějaký jiný, třeba v nemocnici. Bude moct dotankovat.
Na cestě zpátky.
Proč se tahat s motorkou přes město? Posloužila mu dobře, byl odpočatý. Teď se proběhne.
Jsem tichá smrt.
Podvědomě si zkontroloval mnohopal na zádech (jeden nebo osm pádů mu neublíží), zkonzultoval mapu a rozběhl se k městu.
Mapu konzultoval celkem často. Systém sjezdů, nájezdů, nadjezdů a podjezdů byl vlhkým snem konstruktéra silničních staveb. Pro všechny ostatní to byla noční můra.
Pravda, Glasgow byl horší. Ale tam to znal.
Stromy lemující silnici mu bránily v orientaci a kvůli typicky pošmournému počasí neměl tušení, kde vlastně je. Pak přebíhal železnici a hned mu bylo jasno.
Trať ho dovedla k nádraží. Potom nebylo obtížné najít starý hrad a jeden z mostů, který potřeboval, aby se dostal na druhou stranu řeky.
Ani nevkročil na most a strnul. Něco bylo jinak.
Zóna mu pořád bzučela v krvi. Ale něco bylo jinak.
Něco bylo sakra jinak...
Most neblokovala auta. Byla spořádaně odsunuta ke straně.
Tohle je něčí zájmové území. Jestlipak...
Za mostem široké prostranství. parkoviště u supermarketu. Nikde nikdo.Smrtonoš si povzdechl. Na konfrontaci se skoro těšil.
Nic vás nepovzbudí k zabíjení tak, jako zabíjení. Aspoň malý předkrm...
Nedaleko za druhým mostem se dočkal.
To už nechal město za sebou – rozloučilo se s ním atletickým oválem, stále ještě rudým tartanem, výrazným v posledních paprscích Slunce překvapivě vykouknuvšího mezi mraky. Jak příhodné. Mostek přes plavební kanál, tak tichý a v lese před ním skřípání kol. Tak hlasité.
Na závozníky vletěla tichá smrt. Mnohopal měl žně.
Jeden, dva, tři.. . Než si uvědomili, že se něco děje, byla většina mrtvá.
Šest, sedm...
Osm?
S tím si pohraje.
Každá informace se může hodit, i když jen bezvýznamná.
Oddíly jsou většinou organizovány po osmi členech, řekl mu Vlk. Nebo po čtyřech.
Tak tenhle po osmi...
Poladil mnohopal a střelil číslo osm do nohy. Střela proletěla končetinou a zabodla se do stromu, s kterým se neoddělitelně spojila. Na jejím konci vyskočily trny.
Teď neuteče.
Rána přes hlavu, až se mu zatmělo před očima. Smrtonoš se bleskově otočil. Tohle nebyl holobrádek, jako těch osm dalších. Oči jeho protivníka si ho měřily chladně a s rozvahou.
Ach ano. Osm nebo čtyři, pokud nejde o něco důležitého, kdy s sebou mají ještě velitele. Tohle bude velitel. Kdepak se asi coural před tím?
Asi to nebude moc dobrý velitel.
Těžko říct, jak dobrý velitel mohl být. Velet zásobovací jednotce hluboko v zámezí asi nebude znak nejlepších výkonů.
Voják ale moc dobrý nebyl. Hlavu si nechal utrhnout překvapivě snadno.
Pak se Smrtonoš otočil zpátky k mladému Přeměněnému, který kníkal strachy.
O rekreační půlhodinku později (moc nepospíchá, ale tolik času zase nemá) pokračoval Smrtonoš lehkým klusem na jih a západ.
Za chvíli skončí Zóna a může potkávat lidi, ale to nevadí. Nikdo mu nebude věnovat velkou pozornost. Tady je přece bezpečno.
Dokluše k jezeru a uvelebí se na kopci nad ním. Když mu zbude čas, trochu si odpočine. Pohne se před svítáním. Budou hluboce spát.
Útok ze zámezí neočekávají.

Sakra, sakra, sakra, opakoval si Zrzek, když vedl svou jednotku přímou cestou na sever.
Sakra, sakra, já jsem ale blbej!
Odpoledne přiběhl rychlý posel z Gerasdanu. A pak ještě jeden. Smrtonoš má zaútočit na Chrám?
Smrtonoš měl určitou pověst, ale jeden Přeměněný snad nemůže nadělat tolik škod proti oddílu nepřátel.
Pokud ovšem ten oddíl dorazí včas.
Půlka jeho nejlepších instruktorů byla po kopcích s nováčky. Nebylo jak je svolat. Vyvěsil vlajku, ale hluboko v údolí nebyla z okolních kopců moc vidět.
Pobral koho mohl a vyrazil na sever. Ostatní dorazí později, snad. Určitě.
Prostě sebou musí hodit.
Měl s sebou jen šest lidí. Na jednoho budou stačit.
I když je ten jeden Smrtonoš.
Zrzek tedy vyrazil, přímo na sever, do zdejších neodpouštějících kopců. Naučil se jejich neprostupnost překonávat a ignorovat, stejně jako dávní vojáci, kteří zde byli cvičeni před ním.
Po překonání druhého sedla začal nadávat.
Sakra, sakra, sakra.
Pospíchá a vezme to přes kopce? Takhle by mu to k Chrámu trvalo dva dny, když se bude snažit jeden. Proč to nevzal po silnici? Cesta delší, ale mnohem rychlejší. Tady udělá s bídou deset mil v hodině, když se do toho opravdu opře. Na silnici může běžet třikrát rychleji. Jenže vracet se teď nemá smysl.
Zabočil trochu víc na východ, k jezerům. Je tady přece někde průchod, musí tu být průchod. Dolů. Na silnici.
Slabý srpek dorůstajícího měsíce mu svítil na cestu, pobízeje ho k většímu spěchu.
Pak vběhli do smrkového lesa.
Chvíli se prodírali neprostupným houštím, naštěstí brzy narazili na těžební cestu.
Dolů, dolů, průsek se rozšiřoval, podél potoka, pár světel...
Vítalo je Invergarry a silnice.
Jejich postup se znatelně zrychlil, přestože Měsíc už zapadl. Střídali klus a rychlý běh, když uslyšeli dusot nohou zezadu. Kdopak to?
Posily. Tak tři, čtyři přeměnění.
„Vy jste teprv tady?“
Malá, drzá slečinka. Tráví nepřiměřeně mnoho času péčí o svůj vzhled a nezávazným flirtováním, ale dokáže přeprat polovinu chlapů a tu druhou dohnat k slzám svým ostrým jazykem. Liška. A už zase začíná.
„A kde bysme měli bejt?“
„Tak aspoň dvě hodiny před náma,“ odpověděla a přehnala se kolem nich do tmy, vedoucí svou skupinku a ostentativně dávající najevo, že není ani trochu unavená.
Po třech dnech v kopcích by správně měla být.
Taky by po třech dnech v kopcích neměla být namalovaná.
Zrzek přidal do kroku.
Takovou dámičkou se předběhnout nedá.
Noc už dávno není mladá, ale do svítání by měli být za Drumnadrochitem. Pak už to není tak daleko.

Rezka úspěšně ignorovala bodání v boku. Po železnici se běželo dobře a po silnici taky. Adrenalinová vlna už dávno opadla, ale nastoupila klidná vytrvalost. Sežvýkat trochu sušeného masa, doplnit si láhev u některého z mnoha potoků, to ji moc nezdržovalo. Ani tma po západu Měsíce nebyla na překážku. Hladina jezera se leskla odrazem hvězd.
Mrzlo.
Povědomá silueta hradu na ostrohu nad jezerem...
Už to není daleko.