37. Centrála

Díkybohu za starou dobrou Anglii, pomyslel si Roger a otevřel dveře červené telefonní budky. Takové poslední dobou hojně mizely, ale tady, v Obanu, jich ještě pár zbylo.
Přes obecnou nepřítomnost elektřiny se telefonní sluchátko ozvalo pěkným, silným signálem.
Jede na nezávislém zdroji.
A, překvapivě, tohle bylo asi poslední místo na světě, které mu přijme platební kartu.
„Tak diktuj,“ kývl na svého kolegu. Na Rogera.
Číslo do velitelské místnosti ve Fort Williamu měla každá hlídka zapsané.

Díkybohu za telefonní síť, opakoval si od rána Matthew McRae. Případné problémy s vysílačkami nevadí, pokud máte i jiný druh spojení. Telefon vyzváněl až se z něj prášilo a on měl aspoň co dělat a nemusel přemýšlet o tom, co je venku.
Normálně by venku byl on a touhle dobou by pádloval by s klienty po hladině Loch Etive. Teď je ale s turistickými atrakcemi utrum, a když už se jim tu usalašilo velitelství, tak se aspoň nějak zaměstná.
Ať žije dobrovolnictví.
Místní telefonní číslo bylo několikrát opakováno v lokálním rádiu, takže s dotazy nebo případnými občanskými hlášeními se roztrhl pytel. Užitečná byla asi celá třetina hovorů, což je hodně. Většinu mohl vyřešit sám, za pomoci chytrého poznámkovníku, ale některé...
„Plukovníku, volá hlídka z Obanu!“
... některé si holt musela vzít nějaká šarže.
„Příjem...“ McKay chvíli poslouchal a potom zmáčknul tlačítko hlasitého odposlechu.
„... jako místní mafie.“
„Opakujte, vojáku.“
„Ano, pane. Městské zastupitelstvo v Obanu se nijak zvlášť neangažuje, spíš čekají, jak se vyvine situace. Místní informace získávají z našeho vysílání. Zdálo by se, že tu není žádná struktura, která by se ujala organizace, pokud nezačneme kopat městskou radu do zadku, a to jste říkal, že nemáme, ale překvapivě převzalo aktivitu společenství drobných obchodníků, převážně vlastníků... tedy vlastnic kaváren. Je to skoro jako místní mafie, každý... každá zná každého, chodila s někým do školy a má synovce na vlivných místech. Samy nás kontaktovaly a chtěly by, cituji „vědět z ověřených zdrojů co se děje a co mají podnikat“. Ono to zní divně, pane, ale tady to městečko asi opravdu vede klika starších dam.“
Neznělo to divně. Matthew pokýval hlavou. Jedna z těch dam byla JEHO teta.
Měl takový dojem, že jakmile se o tuto informaci podělí, bude jmenován styčným důstojníkem nebo něčím podobným. Sbohem, teplé místo a pohodlné zvedání telefonů.
A co, stejně bych se za týden v kanceláři zbláznil. No ještě dneska si to ale užiju.
Plukovním MacKay hlídku dál podrobně vyzpovídával, když začala blikat signalizace dalšího příchozího hovoru.
Jestli je to další hlášení o zaběhnutém psu nebo stížnost na zavřenou benzínku... to počká.
Plukovník nicméně rychle domluvil další dobu hlášení a ukončil hovor.
Mávnul na Matthewa, otočil na prázdnou stránku v hustě popsaném bloku a začal si zapisovat.
„Velitelství Fort William, jak vám mohu pomoci?“ zeptal se Mathew neutrálně, jako od rána mockrát.
Už první slova ho ale okamžitě přiměla zmáčknout hlasitý odposlech.
„Hlásí se seržant Thompson. Sedím ve věži kostelu v Callanderu a pozoruju konec světa.“
Tohle by měli slyšet všichni.
„Pokračujte.“
„Když jsme dnes dorazili do města, slyšeli jsme zvěsti o postupující nepřátelské síle od jihovýchodu. Místní obyvatelé začali stavět barikády... ale než byli hotoví, přišel další problém.“
Odkašlání.
„Někteří místní obyvatelé začali... omdlívat. Docela náhodně, řekl bych. A někteří jiní... popsal bych to jako bojové běsnění. Berserkr. Začali útočit na všechno kolem. Provedli jsme ústup na vyvýšené místo za účelem pozorování situace. A řeknu vám, že to, co vidím... no, že bych to radši neviděl.“
Krátká pauza, potom hlas, překvapivě klidně, pokračoval.
„Po hlavní silnici směrem od Stirlingu se skutečně přiblížilo několik desítek... inu, několik víc desítek útočníků. Působí jako tupé, zmatené, ale agresivní stádo. Útočí na vše možné, na lidi většinou ne, ti se schovávají, ale naprosto bezhlavě rozbíjejí jakoukoliv překážku...
„Nejsem si jistý, jestli chápou princip dveří, takže paradoxně před nimi můžeme být docela v bezpečí...
„Jak už jsem říkal, dalším problémem je nákaza uvnitř města. Myslím, že můžeme vyloučit bojový plyn. Ani to nevypadá jako virus, nešíří se to z jednoho zdroje, postižení se zdálo naprosto náhodné. Možná otrava, řekl bych, ale momentálně se nedá zjistit zdroj. Přenos nákazy pokousáním nelze potvrdit, ale vlastně ani s určitostí vyloučit. Neřekl bych ale, že je pravděpodobný. Vzhledem k té další skutečnosti.“
Prudké nadechnutí. Potom se opět projevil výcvik.
„Fort Williame, potvrďte příjem...“
„Slyším vás, pokračujte.“
„Je to... neviditelná stěna. Vím, zní to nesmyslně. Stěna, která není vidět a posunuje se. Ale můžu bezpečně pozorovat, co dělá.
„Mám odsud výhled na louku s pasoucími se ovcemi. Stěna prošla skrz... když stěna procházela skrz, ovce... jako by je někdo vypnul. Popadaly k zemi.
„Většina z nich. Některé ale... některé jako by se zbláznily. Pobíhaly, útočily... jako... jako to divoké stádo lidí.
„Některé části stěny musel dorazit do města. Moje pozorovací stanoviště není příliš vysoko, z bližšího okolí vidím víceméně jen do centra a na část hlavní silnice. Ale podle sluchu můžu určit, kudy právě ta stěna prochází. Pohybuje se... asi rychlostí pomalé chůze. Lidé... no, říkal jsem vám, co se dělo s ovcemi. S lidmi to podle zvuků je podobné.“
„Vypadněte odtamtud vojáku.“
„Ano, pane, to jsem chtěl. Přestože venku je větší množství útočníků, pořád by to byla lepší šance než čekat tady až ta zóna smrti dorazí. Jenomže... mám výhled na všechny strany. Pane, zdá se, jako by to stékalo z okolních kopců. Callander je odříznutý. Myslím, že si ho můžete červeně vybarvit už teď.“
V pozadí se ozval nesrozumitelný hlas.
„Clapče! Počkej! Carle!
„Ehm, pane, byl tu se mnou strážník z Crianlarichu, vzal mě sem autem. Ani neznám jeho příjmení. Zdá se, že se rozhodl zkusit šanci venku.“
Chvilka ticha. Potom hlášení pokračovalo klidným, neosobním hlasem.
„Carl se dostal až k hlavní ulici, kde upadl a už nevstal. Zdá se, že jihovýchodní část zóny se spojila s něčím, co jde od severu a momentálně mám plný vizuál postupu. Támhle je kočka...
„Ano, pohybuje se to o něco rychleji, než jsem myslel. Vzdálenost přibližně čtyřicet metrů. Dalším záchytným bodem může být pěnkava na dvaceti metrech. Na patnácti metrech.
„Inu, a je to. Obávám se, že žádný další záchytný bod...“
Ticho.
Ticho se prohlubovalo a nepřestávalo.
Po chvíli Matthew opatrně zavěsil telefon.
Tak to by byl Callander, pomyslel si se zvláštním pocitem u srdce.
Roy Thompson se do Edinburghu nedostane.

O čtvrt hodiny později jim volal Crieff a byl v pořádku.
Nejvýchodnější bod.
Ty dobré zprávy byly sakra zapotřebí.