51. Neobvyklí pacienti

Spal ve vlastním pokoji.
Nejdříve to bylo zdvořilé, přece je host. Ale teď... ne že by se ho bratři báli, ale byli opatrní.
Můžete se desetkrát snažit nediskriminovat, ale když vám může jít o život, na nějaký rovný přístup si přestanete hrát.
No, tak dramatické to snad nebude, povídal bratr Marek. Ale bratr Ryan měl své pochybnosti.
Návštěvník tedy spal ve svém pokoji naprosto nerušeně. Bratr Lindsay, který měl dnes sbírat vajíčka, zaťukal na dveře a opatrně je otevřel.
„Haló,“ řekl neutrálně od prahu, „vstávat, jdeme sbírat vejce.“
Ticho.
„Haló?“
Žádný pohyb.
Bratr Lindsay udělal dva kroky do místnosti a zastavil se. Včera večer, když odvedli návštěvníka do jeho pokoje, o něm chvíli mluvili.
Měl by být opatrný. Neznají ho, nikdy nevíš... a vzteklinu, nemá?
„Haló?“
No, rozhodně nikdo nemůže tvrdit, že se plíží nepozorovaně.
Krok.
„Haló...“ nebo že ho nečekaně překvapí.
Krok.
„Ha...“
Nepřirozeně bledý obličej, hruď, která se nezvedá, ticho...
„Marku, Marku!“
Někdy musíte z postele vytáhnout doktora, i když je to jen veterinář.

Snídaně se dnes odehrávala v kuchyni. Všichni se chtěli držet u sebe, a co vadí, když si jich tu posedá jen pět? Kdo se na to cítí, může jíst na stojáka. Míchaná vajíčka jsou vazká a nedrobí.
Malý, teplý prostor působí útulněji a bezpečněji.
„Je mrtvej?“ zní otázka.
„Ne, není,“ odpoví bratr Marek. „Dám si kousek klobásky, jestli zbylo. Není mrtvý. Má tep, i když hodně slabý. Zorničky reagují. Tedy... všiml jste si někdo, jaké má oči? Až jsem se lekl, když jsem mu do nich posvítil.“
„Jaký má voči?“
„Červené.“
„Tak to bude upír. Nebo mimozemšťan.“
„Bude to znít divně, ale asi na tom něco bude,“ řekl opatrně bratr Ryan. „Jak včera spadl, a z takové výšky. Vždyť jsi říkal, Marku, že má roztříštěnou ruku.“
„Ale nakonec neměl.“
„Ale nakonec neměl ani škrábnutí, z čeho asi byla všechna ta krev? Kdepak, zranil se, a ošklivě. Ale hrozně rychle se uzdravil.“
„Upír.“
„Hele, omeletu jedl, to nebude upír.“
„Třeba je to ten druh, jak normálně jí.“
„Ale zuby má normální.“
„Tak mimozemšťan.“
Někteří starší členové nedokázali snadno opustit myšlenku.
„Třeba právě proto je teď v takovém bezvědomí. Spánku. No, kómatu,“ nahlas přemýšlel bratr Marek. „Vyčerpal se tím uzdravováním a potřebuje nabrat sílu.“
„Nebo je to mimozemšťan a došla mu baterka.“
„Upír.“
„Kuš.“
„Ne, fakt, zabijte někdo králíka a nalijte mu do pusy krev, uvidíte...“
„Mý králíky nikdo zabíjet nebude!“
Ale co dělat? Co když se neprobudí? Co když se probudí a... sežere jim králíky?
„Někdo by u něj měl sedět,“ navrhl bratr Marek. „É, budeme se střídat,“ předešel tak otázce Kdo.
„Nemyslím tím jako hned u něj, ale v pokoji. A když... jestli se začne probírat, tak nám dá vědět, no, dá mu napít a tak podobně. A já tam postavím golfovou hůl kdyby... kdyby ho popadl nějaký amok nebo něco.“
„Vzteklina.“
„Ne, vzteklinu nemá.“
„Poslyš, Marku, ty hraješ golf?“
„Ne, proč?“

Nemocnice ve Fort Williamu měla problém.
Nebylo to z důvodu, že elektřinu získávala z generátoru, jehož zásoba nafty byla konečná. Ani tím, že by vzrostl počet pacientů.
Dělala inventuru.
Kromě konečných zásob nafty bylo příliš mnoho jiných konečných zásob věcí.
A do toho po nich chtějí zkoumání celkového zdravotního stavu těch mátožných... těch postižených.
A pitvy.
Postižení spolupracují spíše špatně. Kam je posadíte, tam sedí, pokud se náhodou nezvednou a pomalým krokem se nevydají náhodným směrem. K dispozici jsou dva a jediné štěstí je, že se vždy vydávají stejným náhodným směrem. Přidělili k nim sestru Luisu, ta odchovala čtyři děti a přežila v nemocnici dvacet let. Jestli je někdo uhlídá, bude to ona.
Fyzické prohlídky způsobují lékařům zoufalství.
Na pitevně je veseleji. Kdo má čas, přišel se podívat.
„To jsem ještě neviděl.“
„Voči?“
„Voči. Poslali jsme dotazy k těm sběrným místům, taky, a fakt - když se po tom začali dívat, voči. Žádná modrá, zelená, šedá ani hnědá. Žlutá, oranžová, červená.“
„Jsou to zaklínači!“
Krátký smích.
„No, hele... samí chlapi, všechno je to mladý... teda, vypadá to mladě, dobrý fyzický stav... Takže došlo k Prolnutí sfér, nám to vycuclo Inverness a na oplátku tu máme bezduchý zaklínače ze školy jelena nebo tak něco?“
„S těmi počítačovými hrami to přeháníš, ne?“
„Já vím, nesmysl. Jsou oblečení normálně, vypadají normálně a kromě toho přece tam i útočili. Jako... normální lidi to byli, pak útočili. Pak umřeli. Teď jsou tady.“
„A mají červený oči.“
„Mají červený oči, jo.“
„Alergie. Plyn?“
„Mutace? Rozbor krve... vysoké množství bílých krvinek. Jinak nic zvláštního.“
„Mozek je zvláštní.“
„Ano, na mozku jsou změny, primárně v barevnosti. Mícha... ale i vnitřní orgány. jako by někdo dostal anatomické omalovánky a začal být kreativní.“
„Přivezli další, u tohohle úmrtí byli svědci.“
„Třeba tam bude něco, co jsme ještě neviděli.“
Bylo.
Tělo patřilo malé holčičce.

Špatně se vám natočí EEG, když subjekt nedokážete udržet v klidu. Sedativa zkreslí výsledky.
Vyšetření reflexů proběhlo problematicky. Doktor klepnul kladívkem, postižený klepnul doktora, sestra Luisa mu vyčinila a následně se opakovalo.
Při představě nutné sedace před vyšetřením CT si neurolog jen povzdechl.
Ale magnetická rezonance tomu dodala.
Na otázku, jestli mají v těle kovový předmět, postižení odpovědět nedokázali. Rentgen kov vyloučil.
Výborně! Uspat, vsunout do přístroje, zapnout...
Rána.

„Tak jsme měli magnetickou rezonanci.“
“Cože?“
„Ty zatracený mátohy mají magnetický pole!“
Ano, nemocnice ve Fort Williamu neměla dobrý den.