Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Byl pozdní večer - třicátý duben -
večerní duben - je drabble čas,
Ryi zve ku drabble hlas:
Dangerous! Dangerous! Dangerous!
(dopiš to! dopiš to! dopiš to!)
(Jo, a Kleio, dopiš/doedituj Valdemara. Děkuju. :D)
Nelze psát DMD a nenapsat si Máj/Dětinství mého věk. Prostě nelze. I když dneska bych nejraději nepsala nic a asi je to vidět, ale 30. 4. je 30. 4. a napsat se to musí, tak pardon. :D
Aneb věřte činům a ne slovům. A co se stane, když si detektor nastavíte obráceně... to známe z Máje/DMV.
Drabble:
"Věřil jen slovům, Valdemare?"
Sladkému vábení Jarmiliných rtů, když mu šeptala do ucha.
Oplzlé pomluvě o místním mlynáři, která ho přiměla k vraždě.
Sobě samému, když oslovil obláčky, co se ve své lhostejnosti rozplynuly dříve, než mu kat sťal hlavu.
Valdemar se zadíval Hynkovi do očí. Seděli sami pod popravčím kolem, bílá lebka chrastila ve větru.
"Kdysi věřil činům. Kdysi věřil tobě. Nikdy nepřestal křičet ze spaní. Ale nikdy neuvěřil, že jsi ho zkrvaveného opustil ze své vůle. Nikdy tě nepřestal milovat. A mě... nevymlouval jsem mu to, staral jsem se o něj... ale mě za to nikdy nepřestal nenávidět."
S západem slunce jsem tam na pahorku seděl,
nade mnou kolo - kůl - kostlivec - lebka bledá;
smutným jsem okem v dál krajiny jarní hleděl,
až tam, kde po horách plynula mlha šedá.
(Máj)
Drabble:
Již z dálky jsem v šeřícím se večeru viděl pahorek; na něm kůl a kolo a pod ním postava. Všiml si mne brzy, věnoval mi dlouhý pohled, zkoumavý, káravý, vědoucí, vše dohromady a přitom v něm nebylo ani jedno.
Seděli jsme vedle sebe, dávní druhové, zhrzení milenci, sokové v lásce... nic z toho nezbylo. Jen dva poutníci, kteří nezamhouřili oka.
Oba jsme znali tu pověru. Poslední popravený nebude spát, dokud ho nenahradí další. Jeho poslední noc. Má první. Symbolické gesto. Alespoň jednou, než nás přemůže vyčerpání.
Ráno vstal brzy.
Zachraptěl jsem: "Valdemare."
Otočil se. "Hynku."
Jeho poslední pohled patřil lebce.
Závěrečná poznámka:
Asi to není nejdokonalejší drabble z tohoto fandomu, ale na víc se dnes asi nezmůžu. :( A co živí musí a mrtví můžou (ale nemusí a tenhle konkrétní ani nesmí) je spánek, kdyby to nebylo úplně jasné. :)
Vždycky, když si vybíral mladé muže z téhle nebo té vesnice, odhadl přesně, co ho to bude stát. Někteří šli více než dobrovolně, na jiné platilo pár osvědčených triků a jihli mu v náručí. Nebo obráceně, jak se mu chtělo.
Když mezi stromy poprvé zahlédl Viléma, hlavou mu probleskla myšlenka, kterou rychle zapudil. Moc jednoduché. Moc mladý. Moc…
Žádost o schůzku a sázka u jezera ho přesvědčila. Jednou a dost.
Jenže planoucí tváře a hnědé oči vídal dál. Držel své loupežníky na jednom místě déle, než bylo rozumné. I Valdemar si všiml. Že tou ulovenou kořistí se stalo jeho srdce.
Pro Ryu, která si přála tento fandom. A pro všechny, kterým se to prostě jen bude líbit. :)
Drabble:
Dva roky se rodnému kraji vyhýbal. Až jednou táhlo ho něco nazpět. Zvědavost, možná. Pýcha, určitě. Bolest, která vybledla. Valdemar se ho snažil zadržet, přesvědčit, uplatit – nic nepomohlo.
Nikdy by nepřiznal, že měl Valdemar pravdu. Nic se nezměnilo, život v městečku se táhl stále stejně líně. Opovržení v očích jeho obyvatel překonal jen jejich strach. Když ležel na skále nad jezerem, cítil se doma a zároveň nemohl dýchat.
Přišla až potom. Zasněná, veselá, jiná. Lákala ho nepoznanou ženskostí a známou vůní mouky. Když zabořil tvář do Jarmiliných šatů, starý cit se smísil s novým a Vilém uvěřil, že nalezl štěstí.
Slash, 15+
Nedávno jsem na jednom blogu četla slash na Máj. A bylo to fakticky skvělé! Bohužel už nevím kde :( Tak jsem se nechala inspirovat.
Hynek- je z tajemného a smyslného úsměvu jednoho žijícího Hynka.
Vilém- je z textu písně: "...můj Vilém peče housky a málo mě má rád..."
Drabble:
Mlátička na obilí pracovala na plné obrátky. Byl ideální den na mletí obilí. Vilém to věděl. A věděl to i Vilémův otec, který se proto už před obědem vypravil do města.
Vilém zbyl na práci sám. Pracoval monotónně a neúnavně. Na jeho mužných pažích se mísil pot a mouka. Voněl po obilí.
Nevšiml si, že jej notnou chvíli někdo pozoruje při práci. Že jej někdo svléká pohledem. Představuje si jeho krásné mladé tělo. Že v duchu hladí jeho bříško. Že jej líbá v podbřišku a pak o něco níž.
Nevěděl, že je to ten, který ví, jak vypadá pod oblečením.
Závěrečná poznámka:
Najednou mi přijde, že těch 100 slov je strašně málo...
On se do sta slov tak moc nechtěl vejít...! :)
Navíc jsem inspirativně úplně vyšťavená a taky jsem totálně vyčerpaná, doufám, že se to o víkendu zlepší. Ale challenge je challenge, tak aspoň tohle... :)
Hynek pochází z mé májové povídky. Valdemarův pohled.
Drabble:
Ačkoliv příjmení jeho bylo původu německého, mateřským jazykem byla mu čeština. V patnácti létech utekl z rodné Prahy. Při prvním pokusu najít si společníky málem přišel o život. Dva roky potloukal se sám, snad jen některé dcery a synové si dodnes vzpomínají na rozpálené noci, jejich rodiče na prázdné pokladnice. Sedm let vedl malou bandu loupežníků, jedné noci zmizel. Druhové jeho vysvětlili si vše po svém. Jedenáct roků nebyl k nalezení, užíval znovu své příjmení a křestní jméno si změnil. Viděl jsem ho už jenom jednou; když ho stará svoboda spoutala a dovedla na místo, které jsem já mohl opustit.
Valdemarovi již před měsíci řekl jeden výrostek, nový člen loupežnické bandy, že Viléma stráží jako anděl. Snad sám netušil, co říká. Valdemar se ušklíbl, vzpomínka na zrádce s andělíčkem kolem krku nevybledla tolik, nahlas neřekl nic. Měl však pravdu, otrhanec, který ani do zimy s loupežníky nevydržel. Valdemar Viléma podporoval, snášel, chyby napravoval. Všechno pro ponížení, mezi nimi dvěma horší než veřejné, pro neosobní doteky a pouhé pohledy, ve kterých se Valdemar naučil číst. Když však zpátky v rodném kraji Vilémovo srdce uchvátil další anděl, dívčina krásná, Valdemarovi se uzavřely i jeho oči. Konečně ztratil důvod, proč s ním zůstávat.
Závěrečná poznámka:
Trochu zjednodušené, ale patří to do kontextu druhé části povídky Dětinství mého věk (odkaz vede jen na část první, druhou ještě píšu :)).
„…zemi milovanou, kolébku mou i hrob…“
tu poslední myšlenky odsouzencovy přerušeny jsou hlučnými údery kopyt a divokými výkřiky. Dvé známých silných paží do sedla jej zdvíhají, zatímco houf zbojníků ostrými meči drží v šachu vojenský pluk.
Nehnutý stojí lid i kat, zatímco vězeň jest ku svobodě unášen. Když nad dálkou temných hor poslední požár plá a v hluboké ticho měsíce vzchází zář, jsou již daleko. Pátravý pohled Vilémův jeho uchvatitel rozpačitě oplácí.
„Měli bychom odjet,“ navrhuje. „Přesunout se pod slunce jiného světa. Možná Itálie - loďky bílé – věž – město – bílých ptáků rod – vše stopeno v lůno vod…“
„Proč ne,“ souhlasí Vilém.
První umírá nevinnost. Vilém plave, co mu síly stačí, chce vyhrát sázku s nebezpečným loupežníkem. Když udýchaný na břehu žádá svoji výhru, netuší, že stejný polibek by si Hynek vyžádal, kdyby prohrál.
Druhá umírá láska. Ve vlnách jezera se Vilém cítí nespoutaný. Všechno se zdá být jednoduché. Zachytí Valdemarův pohled a usměje se. Když však vystoupí na břeh, Vilémovy oči znovu zahalí smutek a hněv.
Třetí umírá naděje. Ve vzduchu voní růže a vřes, na hladině jezera se zrcadlí bílá oblaka. Když Vilém naposledy vzhlédne a nalezne své smíření, v černé vodě pod nevysokou skalou topí se Jarmilin bílý šat.
Napsal uživatel Dangerous dne 5. Duben 2012 - 16:51.
Noc byla tichá. Všichni již dávno spali. Pouze v jednom okně stále svítila svíčka.
„Nechal jsi ho popravit?!“ V hlase se mísilo překvapení i rozhořčenost.
„Musel jsem, má to tak lepší konec,“ přišla jednoduchá odpověď.
„Já vím, zabil svého otce. Ale původně byla vypsaná odměna právě na otce, ne na něj.“
„Vím, ale umění se musí leccos podřídit.“ Začínal se cítit unavený. Když mu večer dával číst svůj rukopis, netušil, že se o tom bude ještě dnes chtít bavit.
„Leccos…“ zakroutil hlavou. „První půlku, dvě třetiny děje právě o sobě jsi vynechal a ze mě jsi udělal zločince. Hynku!“
„Viléme?“
Poznámka: AU meta-fanfiction na mou fanfiction, aby to bylo málo zmatené. ;)
Napsal uživatel Dangerous dne 4. Duben 2012 - 21:05.
I v smutném zraku mém dvě vřelé slzy stály,
co jiskry v jezeru, po mé si tváři hrály;
neb můj též krásný věk, dětinství mého věk
daleko odnesl divoký času vztek.
(KHM)
Poutníkovi vířily hlavou myšlenky, načež se pomalu se slily v jedinou, stále však nepolapitelnou. Podruhé po devíti letech se odvážil vrátit se. Poprvé však ve dne. Spatřil krajinu – pole, les, hrad i jezero – téměř nezměněnou. Poprvé přišel jindy než v zimě. Dýchal vzduch stále naplněn vůní borovic a vřesu. Připadalo mu, jako by se ještě vůbec nic nestalo, jako by měl každou chvíli potkat vylekaného Viléma. Kráčel dál. Valdemar jako by na něj čekal. Nemluvili spolu dlouho, nebylo třeba. K večeru Valdemar odešel; naposledy se ohlédl. Příroda se tišila. Když zafoukal vítr, jen holá lebka zarachotila zuby. Slzy slyšet nebylo.
Poznámka: Stále v kontextu mé ff na Máj, kterou ještě nikdo nečetl. :) Edit: Už je k dispozici.
