Básně Poezim 2025

Spanilá na koni přijíždí
Mrazivý dech ji provází
Růže trním obdaří
Tajemný příslib přináší

"Koho sem zas' čerti nesou,
v tuhle dobu noční?
Hej, vy dvě - nevíte, kde jsou
mločí bulvy oční?"

"Kdyby sis radši pořídila brýle
a neměla hloupé otázky,
dosáhly bychom svého cíle
a nehrály si s oblázky."

"Sestry, už nehádejte se,
sic okusíte mou zlobu,
- a jéje, to je on zase,
ten, jenž přivede nás do hrobu."

"Jaké ještě patálie mám já tady ustát,
abych králem skotským konečně moh' se stát?"

Po kapkách se slévám do pramínků
vprostřed mokřin a zelených lesů,
trávím čas na lukách plných vřesu,
kde si skládám za vlnou jen vlnku.

Když si nočním tichem za úplňku,
kolem hradů čnících na útesu
pluji krajem rusalek a běsů,
žízně zbavím jelena i srnku.

Cestou svou se já den za dnem vinu
jméno moje kdysi znělo "divoká",
však já nyní poklidně si plynu.

Město za městem tak s klidem minu,
a v kraji, kde hora stojí vysoká,
do objetí k Labi se přivinu.

"A jsem v háji!" řekl jsem si,
Když jsem toto slovo poprvé zahlédl.
Rozčileně jsem pochodoval po pokoji,
"Ouvej," bědoval jsem,
"Sakra! Že já se na to nevykašlu!"
Ta nálada mi vydržela celý týden,
I dnešek, kdy jsem se konečně rozhodl, že
CHci ho napsat stůj co stůj.

Když je škeble na dně
netváří se vábně.
Když krokodýl pláče
Nil se rozleje,
a když pláče vláček
skřípou koleje.
Každý má svou chvilku
i pták na bidýlku.
Chameleon bledne,
když to na něj sedne.
Na všechny to přijde
nejsi jediný
ani tvoje máma
není bez viny.
A to je co říct!
Nebo radši nic.
Když se zlobí sobi
tasí parohy,
líný lev se klidně
zvedne na nohy.
Netopýr má depresi,
když nikoho neděsí.
Neboj se, to přejde
bude veselo.
uplave to, uletí,
jak kdyby se nic nedělo.

Mohla bych ukrást třeba poezii,
když otvírám zámky i staré hrady.
Jak šibal podvody jen žiji,
zato však s vyznáním si nevím rady.

Potkáváme se vždycky v jiném světě.
Ten seznam míst je zcela nahodilý:
v podsvětí, kavárně, na planetě.
Pouhý stisk ruky na kratičkou chvíli.

Paruky, masky střídám den co den,
ztracená v labyrintu, věčných zdech.
Kéž jednou vyvedou mě ven
hřejivé otisky na prstech.

Tu prosbu šeptám víc než dost:
Ať se ze snů stane skutečnost.

Jde někdy člověk přímou cestou k cíli,
jde s písní na rtech, svižně, bez ustání.
A pak je pozdě zjistit, jak se celou dobu mýlil
a že ten cíl mu štěstí neuchrání.

A jindy se zas člověk místo cesty motá,
klopýtá, plácá, vrací se a začne znova
a přesto všechno raduje se ze života,
aniž by k tomu potřeboval cíl či slova.

Jsou lidé, co raději křižovatku minou
a pak zas ti co se nerozhlíží a vkročí.
Jsou ti, co místo svojí cesty závidí tu jinou
a jenom k cizím cestám stáčejí své oči.

Má cesta, to je chvíli nahoru, pak dolů,
však budu ráda když projdeme ji spolu.

Teď když je všechno vysvětlené jasně
hrdinové se do chaloupky nacpou krásně.
Baba jen zakouzlí, pometlem zatočí,
a chaloupka krokem hbitým vykročí.

Korunami stromů prosvítá svět.
loudám se listí, snažím se ho nevidět,
izolovat se ve hře stínů a praskání-
dostávat zpět a nijak se nebránit.

Toulám se tam, kde se chci najít,
i já mívám myšlenky, které chci tajit,
chodí tu jako by nebylo stresu,
oddaná svobodě, vůni a lesu.

Proč psát? Ptám se sama sebe.
Radost to přinese? Přiblíží nebe?
Áááá křičím v bolesti jež útroby svírá
Zas příběh uniká a na mne zírá
Docela prázdná strana.
Natáhnu ruku a náhle - rána
Ýýýýý zasekla se klávesa.

Půjdeme na to od lesa!
A nedáme se zastavit
Příběh tu prostě musí být!
Íííí na zteč! Dobudem inspiraci!
Roztrhám čistý list, co mi brání v práci.