Vánice

Marně na něj čekala ve vyhřátém srubu. Odešel do blízkého městečka nabrat něco zásob na příští dva týdny. Byli přece domluveni, že se vrátí zpět do večera, dobře ví, jak zrádné hory dokážou být po západu slunce. Nicméně slunce dávno zapadlo a on nikde. Mlčky celou noc pročekala u tančících plamenů krbu s nadějí, že přečkal někde v bezpečí závětří, že se ráno objeví. A mezitím venku sílila vánice, rachotila okenicemi a skučela komínem.
Sotva první paprsky pronikly škvírami, vyběhla ven ve snaze ho najít. Ale marně volala jeho jméno.
Noční vánice zavála všechny stopy. Zbyl jen čerstvě padlý sníh.