DMD č. 26. pro 26. 4. 2015. Téma: Naděje umírá ráno

Nenávidím pondělí,
lidi jsou neveselí.
Nechce se jim do práce,
ani příliš utrácet -
- nakoupit mi dobroty,
použít krém na boty,
pohladit mě po kožíšku,
podrbat na tlustém bříšku.
Místo toho John se stará,
jestli jezdí jeho kára,
jestli jeho svačina,
zapáchat nezačíná,
jestli přijde včas do práce,
jestli nemá něco splácet,
jestli Oggie nezlobí,
jestli umýt nádobí...
Po návratu místo péče,
dvě hodiny sprcha teče,
pak si zapne televizi,
ve Farmville seno sklízí,
a mě zbývá jen si přát,
aby taky mě měl rád.
Chcete vědět, proč bez hlesu
pondělí též špatně nesu?
Proč se tvářím nasraně?
Vždycky dojdou lasagne!

Marně na něj čekala ve vyhřátém srubu. Odešel do blízkého městečka nabrat něco zásob na příští dva týdny. Byli přece domluveni, že se vrátí zpět do večera, dobře ví, jak zrádné hory dokážou být po západu slunce. Nicméně slunce dávno zapadlo a on nikde. Mlčky celou noc pročekala u tančících plamenů krbu s nadějí, že přečkal někde v bezpečí závětří, že se ráno objeví. A mezitím venku sílila vánice, rachotila okenicemi a skučela komínem.
Sotva první paprsky pronikly škvírami, vyběhla ven ve snaze ho najít. Ale marně volala jeho jméno.
Noční vánice zavála všechny stopy. Zbyl jen čerstvě padlý sníh.

Slunce vyšlo už před dvaceti minutami.
Bylo mi dobře, teplota vzduchu 17 °C, relativní vlhkost 63 %. Stoupal jsem na Žalov a tetelil se očekáváními. Rozkročil jsem se nad velikým zrdcadlem, odrážejícím celou oblohu a nacvičeným pohybem jsem odemkl a otevřel kryt bolidové kamery a vyňal pouzdro s plochým filmem. Hohó, dneska tě tam určitě mám, doufal jsem celou cestu do laboratoře.
Červené světlo, vývojka, přerušovač, ustalovač, sušička, ty průtahy byly jako každý den nekonečné. Cink, doběhla minutka, zapnul jsem prosvětlovací pult a už jsem zklamaně
hleděl na fotografii na obloučky tras hvězd, nepřerušené žádným bolidem.
Dneska svůj meteorit nechytím.

Věřil, že tentokrát bude štěstí na jeho straně. Včera večer, pln energie a sebejistoty, s věrnými kumpány po svém boku, zavítal na Jižák.
Naplněn nadějí, že vydrží až do oběda druhého dne, vyhledal Lízu a trochu se s ní zapovídal. Zatímco jeho pobočníci už se kolem půlnoci povážlivě kymáceli ve společnosti Ivana, on Lízu trpělivě hladil po duši a naslouchal jejím trápením, až ji nakonec ukolébal.
Kdyby Saša nevylezl z postele v osm ráno, možná by všechno dopadlo úplně jinak.
Ten prasák si ke snídani rozbafal doutník a zapil ho skleničkou vína.
Generál Chenet padl 15. března 2015 v 8:08.

"Takže dva dni dovolené? Nechceš počkat, až ji chytíme?"
"Simčo," usmál se Danny, "Já si nemyslím, že ji policie dostane. A pokud ano, určitě k tomu nedojde nijak brzo."
"To přece..."
"Advokát už šlape policii na paty, vždyť si dokonce vymohl zrušení pátrání prostřednictvím Like it!"
"Nějak to dokážeme!!!"
"Podívej, tím, že se zavřela s unesenými do krytu má to nejlepší alibi. Nahota, stejná maska a oholená hlava."
"Třeba najdeme něco v masce."
"Všechno smazané a přepsané, tak jako v těch ostatních... Klidně to zkus a pátrej, ale já mám dost."
"Takže za dva dny."
"Zas ráno, tak jako dnes..."

Daniel se probudil celý rozlámaný. Hluboký nádech uvolňoval svaly a zároveň je bolestně připomínal. Třeštila mu hlava. Nevzpomínal si, kolik toho včera večer vypil, ale bylo toho hodně. Ondra dokončil, co alkohol začal. Vášnivé, ale tvrdé polibky, nesmlouvané ruce. Vytratila se veškerá jemnost, zůstala jenom touha, která nezmizela, a vztek a zklamání.
Druhá polovina postele se zhoupla.
„Dobré ráno…“
Ondra se neotočil. Ozvalo se jen nesrozumitelné zabručení.
Daniel si promnul oči. Sevřel se mu žaludek. Doufal, že mu Ondra do rána odpustí. Začínal chápat, že nebylo fér oznámit mu jako hotovu věc, že za týden jede na měsíc do Rakouska.

Mejdlo se prakticky usídlilo v Mlátiččině kuchyni. Dívka nic nenamítala - dokud po sobě dokázali uklidit a Jetej nebo Mrmla i uvařili.
Dnešního rána se první probudil Pepank. Vyskočil a naježil se. Zběsilé zvonění a bušení na dveře připomínalo začátek apokalypsy.
Nicméně se vznutriil (něco jako vzmužil) a výskokem na kliku otevřel dveře.
Dovnitř vpadla žena, vzdáleně podobná Mlátičce, ale starší, ne tak černobílá a hlavně ještě zmatenější než Pepank sám. Zamířila do kuchyně, kde vyspávali členové Mýdla, připomínající antropomorfní skládku. Sklonila se nad Sidolem.
"Kurňa," zašeptala, "v tý televizi to vypadalo, že už budeš v pohodě..."
Sidol otevřel oči. "Mami?!"

Zatímco Simbacca úspěšně likvidoval Ijáčkův záhon bodláčí, na Miu Leptonis IV létaly blesky.
[„Koukej to zkusit znova!“] hulákal velmistr Champbacca na roztřeseného Peela, který se již téměř třicetkrát marně pokusil otevřít portál do Stokorcového lesa. Samotné vytvoření zrcadla problém nebyl, ale navedení druhého konce prostě pokulhávalo. Tu vedl do světa, kterému vládli cukroví mravenci, tu do jejich důvěrně známého zlého zrcadlového vesmíru a jednou dokonce do strašně bizarní paralelní reality, kde se černoch stal stormtrooperem.
Když se Champbacca ráno probudil a syna měl pořád v trapu, pochopil, že veškerá naděje je v hajzlu.
Bude muset požádat o pomoc Šedého Šuma.

Někde ve Všehomíru, rok blíže neurčený, čas 21.00
Do nemocnice přivezli ženu, bez dokladů, věk neurčitý. V bezvědomí, dýchá, pulz hmatný.
23.23
Pacientka se probrala z bezvědomí. Řekla, že se jmenuje Naděje a že jelikož všechny bytosti již dosáhly Osvícení, Moudrosti a Věčného štěstí, nikdo nemusí v nic doufat a ona je už úplně zbytečná.
Zdravotní sestra se usmála a řekla, hlavně, že vám je líp, drahoušku.
Pak ji zakanyluje, napojí na kapačku a otevře si detektivku.
4.30
Naděje otevře oči a praví, vrahem je zahradník. Sestra vztekle zabouchne knížku a jde si zapálit.
5.00
Naděje to vzdává. Nastává exitus.