Tatínku, svítí hvězdy! Poletíme?

Jako malej běhal každej večer za tatínkem.
„Tatínku, svítí hvězdy! Poletíme?”
Tatínek ho vzal a cestovali Vesmírem.
Dokud nebyl čas spát.
On ale nikdy nemohl usnout
a vykradl se k oknu,
kde pozoroval hvězdy.
Přál si je poznat.
Teď šel za tatínkem po dlouhý době.
Sedl si do trávy,
když zapadalo slunce
a čekal na hvězdy.
Díval se na starej hrob,
u kterýho dlouho nikdo nebyl,
protože ten nikdo byl jen on sám.
Plakal.
Lehl si do trávy a díval se na hvězdy.
Vlastně jen na tu jednu.
Zavřel oči s myšlenkou:
Světe, nech mě spát.
„Tatínku, svítí hvězdy! Poletíme?”