DMD č. 30. pro 30. 4. 2016. Téma: A teď spát

Mráz na okno kreslil květy blínu. Otevřel oči do temnoty světa a neviděl nic než obrysy matčiny tváře.
Jarní vánek mu do vlasů foukal okvětní plátky lilií. Zamrkal do záře slunce a neviděl nic než dva rudé copy.
Do nosu mu stoupala omamná vůně narcisů. Rozlepil víčka a přes plamínek svíčky neviděl nic než vodopád plavých vlasů.
Klesl na kolena do spadaného listí majestátních dubů. Procitl do noční můry a neviděl nic než výčitku v očích za půlměsícovými brýlemi.
Krev na podlahu kreslila květy vlčích máků. Díval se a neviděl nic než temnotu světa.
Tak zavřel oči a spatřil světlo.

Stačilo jedno jediné kouzlo a Edvin se ocitl na palubě důvěrné známého knarru ve své kapesní sféře. Posádka nikde, asi spala v podpalubí, ale stejně si oddechl, protože byl po všech těch útrapách konečně doma, mohl vyrazit za lady Thrúðr a...
„Ha!“ zaradovala se Edwina a žádostivýma očima obhlížela nekonečné moře vůkol, „nový svět, nové možnosti, řekni, opičáku, co takhle to tu spolu dobýt, jen ty a já, hm?“ Mrkala vážně svůdně, ale vědomí, že byla ještě před chvílí chlap, přimělo Edvina k ráznému odchodu.
„Ty klidně dobyj sobě svět či dva, však on jde po té túře děsné spát.“

Na začátku dubna si předsevzal, že bude psát drabble krásně v předstihu a bez zbytečného stresu. Ale hned prvních několik dní se ukázalo, že předsevzetí se může jít bodnout.
Ráno se vykulí z postele. Psát drabble? Ne, v klidu se nasnídá a půjde do školy.
A po škole se přece musí naobědvat, u toho psát nemůže. Po obědě musí ještě umýt nádobí, udělat něco do školy…
Kolem večeře si uvědomí, že neví, jaké je téma. A kolem jedenácté si začne lámat hlavu, co by mohl napsat.
Zvládnul, drabble je napsané, ještě pár minut do půlnoci zbývá.
Tak a teď spát!

Giacomo má v té truhle málo místa.
Sylvie čte dopis od Jessiky, které se podařilo utéct. Díky za rady!
Yorickovi někdo šlape po hrobě.
Jindřich V. si chtěl jenom odskočit za stan, ale pořád na něj někdo mluví.
To je randál, jako by tudy šel nějaký krajinný prvek, pomyslí si Macbeth a obrátí se na druhý bok.
Isabela neví jistě, jestli je ve své posteli ona sama. Helena jí doporučuje prstýnek jako poznávací znamení.
Richard III. si omylem cvakl vlastního jedu. Má halucinace.
Julii někdo mózuje pod balkonem.
Speed-dating v athénském lese se moc nevyvedl. Osel by to zvládl líp!

A je to tu. Dnes naposledy dosedají její kola na dráhu ruzyňského letiště. Ach, je prostě nádherná...
Pomalu přijíždí ke stojánce a naposledy začíná ten šílený kolotoč lidí, aut, cisteren a traktůrků se zavazadly. Naposledy vstupuji na její palubu a vítám se s jako vždy okouzlujícími letuškami. Dnes je nás málo, máme tedy o to víc práce, ale já si ji vychutnávám. Každou sedačku pečlivě připravuji, každé okénko pořádně čistím.
Čas nadešel a ona naposledy pojíždí ke dráze 24. Snad ji i oplakám.
EK140, cleared to take off
Její motory naposledy zaburácejí. Sbohem, 777! Snad se po letním spánku vrátíš.

Hlava bolí jako střep, bolí a bolí. A ten vůz div že z člověka duši nevytřese, mračí se Hynek. Při vzpomínce na včerejší pitku u kupce Ludvíka se mu zvedl žaludek. Raději půjde kousek cesty pěšky, snad se mu uleví.
Na čerstvém vzduchu bolest opravdu polevuje. Hynek se rozhlíží po kraji. Jeho pozornost upoutá podivně rozeklaná skála. Jako kdyby ji už někdy viděl... Hloupost,mávne rukou, tudy přece jedu poprvé. Náhle strne: toto je přece skupinka lip, které vídá ve snech, z nichž se vždy probouzí s tvářemi mokrými od slz, on, dospělý muž, vyděšený zoufalým křikem -Jindřichu, synáčku, uteč!"

Kvůli němu ztrácí dech.
Když se to stane poprvé, předstírá, že si ničeho nevšimla. Podruhé to odbyde jako náhodu.
Potřetí už vážně nemůže zapírat.
Tak uteče. Protože kdo zmizí, ten vyhraje.
Ale napřed se vkrade k němu domů a nechá mu pod polštářem barevné sklíčko. Je na něm vyryto jediné slovo. Nemůže ho říct nahlas, tak mu ho nechá aspoň takto.
A pak přestane snít.
Uběhnou dlouhá léta. Když se s ním znovu setká, vypadá pořád stejně, jen on zestárl. Zato jiskra v jeho očích ne, a když jí ukáže nepoškozené sklíčko, ví, že nezapomněl.
A pak můžou snít spolu.

V babiččině bytě jsou cítit houby. A majoránka a křížaly a další vůně, které neznám.
Všechny svoje zvyky z vesnice si vzala s sebou do panelákového bytu.
Na houby chodívá ráno do malinkatého lesíčku za sídlištěm a nějakým zázrakem tam pokaždé nějaké najde.
Svoje zvyky si přinesla s sebou do panelákového bytu.
Navečer se obě převlékáme do flanelového pyžama, ona o číslo, já o dvě většího. Že prej do něj dorostu. Já snad, ale ona?
Pak půlhodinka čtení u lampičky, zhasnout a od teď se spí.
Svoje zvyky si přinesla s sebou.
Na světě bylo něco krásného, když měl řád.

Uspat děti je stokrát těžší než uspat puberťáky. Nebo minimálně přinutit je, aby se tvářili, že spí.
"Nechápu, jak to děláš," povzdychl si Marek.
"Asi je vždycky pořádně utahám," zasmál se Petr. Marek se ušklíbl.
Chvilku byli zticha.
"A co my?" osmělil se Petr, ale uhnul pohledem, když se na něj Marek zadíval.
"Co my?"
"Co děláme? Co jsme? Co budeme dělat, až skončí léto?" pokračoval Petr. Odpověď ale neočekával. Marek pokaždé změnil téma.
"Nevím," odvětil však Marek a Petr se na něj překvapeně otočil.
"Možná bychom na to měli přijít," navrhl Petr tiše.
Marek přikývl.
"To bychom nejspíš měli."

Hudba doznívala, jak hudebníci zavírali víčka. Za několik hodin se město probudí. Zatím je neobvyklé ticho, skoro jde slyšet šumění řeky. Ale možná je to jenom tichounké bublání ve sklenicích od šampusu.
Jako poslední tančí Alexandr a Aneta, zlehka se pohupujíce po parketu. Od okna je pozoruje soudce Sternbach a pro jednou nehodlá mizet.
„Tak se vám to podařilo,“ vynoří se ze stínů pomaloučku mizející noci hlas hraběnky. „Máte všechno. Závidím vám, milý příteli.“ Usměje se a políbí ho na tvář. Pak odpluje, jako se předtím objevila.
Valčík utichne a tanečníci zamíří za ženichem. Protože každý pořádný příběh končí svatbou.