Odbor záhad 1996

Brána do paralelní dimenze pro mě znamenala něco, co vypadlo z románu Julese Vernea.
Když mi bylo deset, považoval jsem takovou věc za někde existující, dobře ukrytou, chráněnou tak, aby se nedala zneužít.
V šestnácti jsem tu záležitost překvalifikoval na konstrukci lidské mysli, zoufale toužící po úniku z kruté reality.
Když jsem se v šestatřiceti letech ocitl na odboru záhad a v obrovském krystalu spatřil sám sebe klečícího před jakýmsi odporným černokněžníkem bez nosu, srdce mi bušilo až v krku.
„Brána do světa, v němž se nacházejí naše trpící já,“ okomentovala artefakt paní Láskorádová. „Otvírá se jednou za sto let.“