Muzeum, kapitola první

“Moniko?”
Spousta příběhů obsahuje probuzení. Hrdina netuší, kde je, jak se tam dostal a ideálně ani co se dělo poslední týden.
První kritérium bych splňovala.
Co to krucinál je, přemýšlím a snažím se zaostřit na proutěný… strop?
Aha.
“Nic proti, ale někteří lidi by si sem chtějí jít skutečně číst.”
“Taky tě ráda vidím,” zavrčím k východu z proutěného soukromí. Někdo se při stavbě knihovny důkladně vyřádil. Nebo někde na misi ukradl návrh ze stolu Salvadoru Dalímu.
Polovina proutěných kójí je prázdná. Pavel nepřišel jen tak prudit. Narovnám list knihy, který jsem posledních pár desítek minut lisovala přeložený nadvakrát, nacpu do kabelky blok a propisky a lezu ven na chodbu. Doslova. Východ má na výšku asi metr.
“Tak co se děje?” zeptám se bez okolků Pavla.
Pavel je zlatý kluk. Sblížili jsme se hned první večer na pokoji. Tehdy nás bylo sedm. Výcvik jsme dokončili jen dva.
“Zavolal náš šéf.”
“Který?”
“Centrály.”
A je to tady. Je to tady. Je to tady. Jdeme skutečně ven. Udržet obličej v klidu mi dává sakra práci.
“S kým?”
Pavel se zatváří nechápavě.
“Nedělej že nic nevím. Na první mise nemůžeme sami.”
Budeme mít za zády tichý, téměř neviditelný stín. Divný pocit. Před pár týdny jsem si mohla plášť vyzkoušet a podívat se na sebe do zrcadla. Velmi zvláštní. Většina lidí prý nevidí vůbec nic, protože se neumí koukat. Další vtip z Harryho Pottera. Plášť ve skutečnosti vypadá jako náramek na koženém opasku.
“Aha,” pochopí Pavel. “Ty fakt myslíš…”
“Četl jsi procesní dokumentaci. Bylo to na spadnutí už dlouho.”
“Netuším.”
Teď jsem zmatená já.
“Šéf mi volal na mobil. Od rána jsem seděl támhle.” Kývne ke kóji v rohu. “Šéf říkal, že nebereš mobil, tak jsem se po tobě šel podívat.”
“To je dobře, že ty bez mobilu nejdeš ani na toaletu.”
“Nepruď.”
Opouštíme prostory knihovny, už nemusíme tlumit hlas. “Co myslíš, kdo to bude?”
“Možná Tomáš vytáhl někoho z Blavy?”
Tomáš je náš přímý nadřízený. Supervizi vždycky dělá někdo z jiného místa. Naše malá republika má jen pražskou buňku, které se vznosně říká centrála.
Zastavíme se až u zasedačky. Tři hlasy. Dva mužské, jeden ženský. Mužskému je tak šedesát. Ženskému méně.
“Při mém štěstí vyfasuju protivného dědka a ty hezkou ženskou,” zašklebí se Pavel. “Co myslíš, stihla už někdy nějaká buzna ojet svého hlídače?”
“Můžeš být první.”
Chvíli se oba křeníme do zdi.
“Tak jo,” řeknu potom. “Teď se musíme začít chovat jako dospělí.”

Další