14. kapitola

Léto dvaadvacátého roku bylo pro Jelizavetu velmi rušné. Navzdory prázdninám se musela neustále zabývat svou baletní školou – už kvůli financím – a zároveň po celý červenec hostovala v pražském Národním divadle.
Pokud jí někdy zbyl volný den či dva, to bylo většinou až v srpnu, ráda pořádala výlety po Čechách. Kromě matky a několika přátel jí při nich dělával společnost též spisovatel s dlouhým jménem a jiskrnýma očima – Felix Emil Josef Karel Cammra.
Seznámili se již na jaře a Felix se od počátku netajil s tím, že pouhé přátelství mu nestačí. Jelizaveta byla zpočátku poněkud rozpačitá, ale s každým dalším setkáním propadala jeho kouzlu víc a víc, stále víc a víc chtěla žít, smát se, chtěla – i když by se za to snad měla trochu stydět – být slavná, oblíbená… Ne, nezapomněla na Nikolaje, ale teď tu byl Felix a ona žila a byl to skvělý pocit. Dařilo se jí i na divadle; ve své dvojroli byla vynikající, diváci ji zbožňovali, muži skládali poklony – ano, svět byl zase nádherným místem pro život, obě války odvál čas, stejně jako španělskou chřipku. Nastal čas žít a přestat se ohlížet na minulost.
Když ji Felix při výletu na Trosky požádal o ruku, přijala bez zaváhání.