20. Nenápadná závislost aneb Jak na dobrou náladu

Musím se k něčemu přiznat. Od té doby, co jsem měla ten ošklivý pád, jsem koloběžku nevytáhla.
Ale měla jsem pro o dobrou omluvu!
Nejdřív jsem neměla helmu. Pak mi přišla helma a zbláznilo se počasí, jednu dobu foukal hrozně studený vítr, pak pršelo, pak bylo moc zima, pak bylo moc teplo, pak jsem se potřebovala učesat...
Prostě a jednoduše koloběžka stála v kočárkárně a bylo jí smutno.
Až vznikla potřeba reklamovat sprchovou hadici v Hornbachu.
Vždycky jednou za čas nám odejde sprchová hadice na odpočinek, a i pokud je to v záruce, tak se nám většinou nechce hledat účet, a koupíme prostě novou.
Nojo, ale my jsme koupili novou v úterý, a ona praskla ve středu, a to je trochu moc divný. A účet byl navrchu a kromě toho ona nebyla laciná, takže reklamace zcela jistě zapotřebí byla.
K Hornbachu na Černém mostě je teď obtížný přístup, jak nám tam staví parkovací dům. Schodiště od most vedoucího přes výpadovku zbourali a je nutno sejít po rampě na autobusovou zastávku, potom podél výpadovky po chodníku, zahnout ke křižovatce a potom nějak přeběhnout na druhou stranu, protože tam vůbec nikde nejsou přechody a auta jezdí jak šílená. A i tak je to z domova asi dva kilometry, což sice v pohodě ujdu, ale je to vopruz.
Tak jsem vytáhla koloběžku, protože k takovému účelu se hodí výborně.
A teprve když jsem se pořádně odrazila, koloběžka se odpíchla a já se začala hezky vznášet směrem reklamace, jsem si uvědomila, jak strašně moc mi to chybělo.
Takže bylo rozhodnuto - ve čtvrtek vyjedu, děj se co děj.
Honily se zajímavé mraky, já si nasadila novou helmu a vyjely jsme - já a Roya.
Musím se přiznat, že jsem byla tentokrát trochu opatrnější. Silnice byla mokrá, provoz malý, ale nikdy nevíte.
Kopec od Kyjského rybníka jsem ke svému potěšení vyjela stále na jeden zátah, byť mohutně funíc. Jámy na mamuta, které my ztěžovaly minulou jízdu, byly už opravené. Ale v protisměru provoz nějaký perný.
Cesta z kopce kolem dvou předností zprava, u první stála dodávka a ještě víc kryla výjezd z druhé; kdybych nevěděla, že tam je, ani bych si jí nevšimla.
Ruce na brzdách, z druhé odbočky zprava vyjíždí modrý osobák, má přednost, opatrně přibrzdím oběma brzdami, odjíždí, povolím brzdy, a najednou vysune čumák bílá dodávka.
Jela jsem dost pomalu, takže jsem z koloběžky vlastně sestoupila. Teprve potom jsem reflexivně zmáčkla brzdy a zadní kolo vystřelilo do vzduchu.
Což mi nijak neublížilo, protože jsem už oběma nohama stála na pevné zemi.
Asi to bude chtít nějak utáhnout zadní brzdu, aby začínala brzdit opravdu o dost preferenčně.
Nevadí.
Jen už tamtudy budu vždycky jezdit krokem, jistota je jistota.
Následuje poznatek z lesa - asi tam je větší cyklistický provoz, bahno na stezce bylo vydrncáno na kameny. Protože mám stupátko jen čtyři centimetry nad zemí, bylo drhnutí mocné a já opět držela ruce na brzdách, protože nikdy nevíte, kdy se vám koloběžka sama zastaví a nechcete se setrvačností proletět, pokud pojedete moc rychle.
Schody snáším dolů už naprosto v pohodě a dole mě překvapuje, přes odpolední hodinu a krásné počasí, prakticky prázdná Hloubětínská cyklostezka.
Je vidět, že děti jsou ve škole a v kroužcích a obchody jsou otevřené. Nemám nic proti tomu, naopak, hezky se mi jede na poloprázdné stezce.
A jak tak jedu, na koloběžce, libuju si, jak je to výborné přibližovadlo.
Ano, jsem pomalejší než kolo. Ano, je to namáhavější jízda. Ano, má to své nevýhody, například nemůžu za jízdy pustit řidítka, radši ani jednou rukou. Ano, všude je spousta cyklistů, kteří mě předjíždějí, a já mám dojem, že jim překážím.
Ale!
Lidé, které potkávám, se na mě usmívají.
Strávila jsem spoustu doby ježděním na kole, v tom věku, kdy je to primární dopravní prostředek, možnost opájet se rychlostí, průzkumný nástroj a sportovní vybavení. A nikdy, nikdy se na mě nikdo neusmíval.
Když potkám jiného koloběžkáře (potkala jsem dva!), řekneme si Ahoj!
Cyklisté se nezdraví.
Logicky, to by se uzdravili k smrti.
Sama mám tendenci se usmívat, když jedu. Koloběžka mě baví, lidé mě baví.
Když se náhle zúží profil trasy a přede mnou se objeví překážka, třeba v podobě stařenky o holi nebo maminky s kočárkem, není nejmenší obtíží prostě z koloběžky seskočit a překážku obejít, bez nutnosti způsobit míjeným objektům infarkt. Také silnice se překonávají mnohonásobně snáze.

Jedu si tedy zvesela dál a dál a cucám ze šlauchu Magnézii.
Jen přicházím na malý problém - na hladkém asfaltu mi moje botky s trekovou podrážkou poněkud prokluzují.
Nevadí, Výstava stanů bude, a třeba tam ulovím nějaké rozumně levné a rozumně šikovné tenisky.
A jak tak jedu, míjím ty různé překážky a tak podobně, rozhoduji se jasně - Timberbell koupím hned a nebudu čekat až na narozeniny. Drncá to na něj dostatečně, a třeba přiměje uhnout ty různé slepice, které nutně musí jít s kočárky vedle sebe tak, že vyplní celou cestu, která je zároveň cyklostezkou, a na normální zvonek nereagují.
Zároveň to třeba inspiruje některé předjíždějící cyklisty, z nich nepoužil zvonek opravdu žádný.
Já slyším šustění jejich galusek, i když mám na uších sluchátka.
Mám je NA uších, ne V uších.
Ale neubylo by jich, kdyby svoji přítomnost aspoň nějak signalizovali.
Na Palmovce se těžce rozhoduji. Něco mě táhne po proudu Vltavy na sever, aspoň k Trojské lávce a přes Stromovku, je všední den, snad tam nebudou všichni. Na druhou stranu je to první výjezd po delší době, měla bych být rozumná.
Mířím tedy směrem Libeňský most.
Jedu po rovince, a zdá se mi, že hezky rychle. Kouknu na tachometr - 17,5 km/h.
Po rovině.
Ou kej.
Jak jsem hezky rozehřátá, schůdky k mostu skoro vybíhám a zbytek stoupání vyšlapuji na chodníku.
Na mostě fouká protivítr, ale dneska mně to nijak zvlášť nevadí. Najednou slyším přibližující se hovor a kolem mě prosviští slečna na elektrickém moru.
OK, ty půjčovnické elektrokoloběžky by taky měly mít zvonky!
Ona tam náhodu měla co dělat, na Libeňském mostě je značená cyklostezka, a tam ona smí. Akorát to telefonování za jízdy si říká o úraz.
Za mostem zamířím proti proudu Vltavy, že přejedu přes Štvanici a podívám se, v jakém stavu je nedávno opravovaná Karlínská cyklostezka. Ale přijde mi, že mám najeto ještě nějak málo, tak zamířím o most dál.
Na druhém břehu je opět značená cyklostezka v rámci širokého, přeširokého chodníku. Takhle se mi to asi líbí nejvíc - vejdeme se sem všichni a nemusím se bát aut.
Na chodníku je ale množství kaluží a v protisměru se občas objevují sváteční cyklisté, kteří si z nějakého důvodu nechtějí namočit gumy svého bicyklu. Proto bez váhání jedou v cyklistickém „protisměru“, přímo proti mě. Asi by radši, abych jim do svého protisměru uhnula já a šlapala v louži nebo co.
Někteří lidi jsou divní.
Nebo nemají blatníky.
Karlínská cyklostezka je opravdu renovovaná, a já jsem trochu smutná.
Rozšířili ji, to je fajn. Ale z krásného příjemného mlatového povrchu je najednou asfalt, nudný stejně tady, jako všude jinde.
Dobře, aspoň inlinisti budou rádi.
Kousek před koncem téhle etapy míjím holčičku na malé koloběžce a za ní její babičku. Na stejně malé koloběžce.
Babička se na mě usmívá a já vidím, jak jí v hlavě začínají běhat kolečka.
Myslím, že je zralá na větší koloběžku!
Poslední kousek podél tramvajové trati na Palmovku je už rutina. Stejně jako cesta z metra domů, kde jedu přece jen o něco pomaleji než jiné dny.
Asi ještě budu chvíli opatrná.
Celkový ujetý úsek je dnes „jen“ 19 kilometrů, krásnou průměrnou rychlostí 13,5 km/h, a to je dost.
U vchodu do domu potkám sousedku, usměje se na mě a podrží mi dveře.
Koloběžka prostě přináší radost všem. Vám, i těm okolo.

Druhý den mě pekelně bolí nohy.
Ale bude líp.