jsou dny
kdy nedohlédnu k věži
jsou noci kdy mi měníš směr
kdy zhasnou světla
na pobřeží
a z vína potmě trnou zuby
a černá voda v podpalubí
si razí cestu
stovkou děr
Stojím před zrcadlem a počítám. Kolik kůže ještě zbývá. Kolik dřeva přibylo.
Učím se. Když cítím, jak se kořeny ve mně rozrůstají dál, dokážu je nasměrovat, omezit. Už vím, že když čerpám moc ze své hole, ze svých artefaktů, postupují pomaleji.
Ale přesto přibývají. Dlouhá čára na stehně. Rozlézající se skvrna na pravém dvorci, sotva rozpoznatelná zabarvením. Dřevo je teplé na omak, ale ztrácí cit.
Měla bych přestat.
"Jsi krásná, ale nechceš radši jít sem?" ptá se měkce. Stojí ve dveřích, můj blíženec, výplod mojí mysli.
Obleču se, stisknu talisman a jdu si lehnout do jeho klína v podzimním slunci.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
Krásné, ale budoucnost začíná
Tora
Krásné, ale budoucnost začíná vypadat hrozivě.
Děsí mě to a fascinuje
strigga
Děsí mě to a fascinuje zároveň. A vlastně se mi asi tahle poslední část příběhu líbí zatím nejvíc ze všech, i když se děsím, co bude dál..
Přesně. Mě děsí a fascinuje
kytka
Přesně. Mě děsí a fascinuje každé jedno drabble z tohohle fandomu.
Děkuji oběma, moc si toho
Jeřabina
Děkuji oběma, moc si toho vážím! :)